Nina Divíšková

Herečka, režisérka, tanečnice a zpěvačka Nina Divíšková byla za minulého režimu pro občasné problémy se svým třídním původem zcela stranou pozornosti, což bylo dle jejích slov to nejlepší, co ji mohlo potkat. Nina Divíšková je členkou rozvětveného uměleckého rodu, neboť je manželkou herce a režiséra Jana Kačera; matkou herečky Adély Kačerové a choreografky a tanečnice Kláry Cimburové; a též dcerou tanečnice a choreografky Elmarity Divíškové. N. Divíšková se mimo své umělecké práce věnuje též pedagogické činnosti a to jak na pražské Vyšší odborné škole herecké, tak na Základní škole v Butovicích, kde vede dramatický kroužek. Nina Divíšková po absolutoriu studia herectví na pražské Divadelní akademii múzických umění nastoupila prakticky s celým ročníkem do angažmá u ostravského Divadla Petra Bezruče, odkud r. 1965 znovu téměř všichni přešli do Prahy, do nově vzniklého Činoherního klubu. Za pětatřicet let věrnosti jedné scéně se Divíšková objevila v celé řadě rolí a protože vždy dávala přednost charakterním postavám komediálním i tragickým před figurami naivek měli ji možnost diváci spatřit jak v Čechovově Rackovi, Dostojevského Zločinu a trestu, tak ve Smočkově Podivném odpoledni doktora Zvonka Burkeho nebo v Örkényho Rodině Tóthů. V současné době hostuje N. Divíšková na několika scénách od pražského Divadla v Řeznické přes Dejvické divadlo po Městské divadlo Mladá Boleslav, kde hraje Marii Josefu v Lorcově Domě Bernardy Alby. Nina Divíšková ve světě divadla nestojí jenom na jevišti jako herečka, ale začíná o sobě dávat vědět i jako režisérka. Nina Divíšková se poprvé před filmovou kamerou objevila v roli sugestivní mladé pacientky v psychologickém dramatu E. Schorma Návrat ztraceného syna, po němž následoval dětský snímek V. Táborského Zázračný hlavolam, v němž ztvárnila roli učitelky, figuru, kterou si později zahrála také ve Fukově komedii Pátek není svátek. Z dalších velmi často hraných postav vystupují u Divíškové do popředí role rozličných tetiček, manželek a matek, jak tomu bylo například v komedii pro celou rodinu Vyhrávat potichu D. Králové, v Müllerově lyrickém filmu Hranice stínu, v psychologickém hororu V. Chytilové Vlčí bouda nebo z těch novějších v Binterově filmu Trofej či v Hřebejkově komedii Nestyda. Tomuto typu rolí u N. Divíškové zcela jistě kraluje afektovaná matka hlavního hrdiny v Zelenkově tragikomedii Příběhy obyčejného šílenství, kterou nejprve ztělesnila na jevišti a s níž byla po nominaci na Cenu Thálie nominovaná i na Českého lva. Divíšková si před kamerou občas obléká také zdravotnický plášť, jako například v Kachyňově poetickém Počítání oveček nebo se stává ředitelkou, konkrétně Domov důchodců vedla ve Flídrově celovečerním hraném debutu Všichni mají talent. Nina Divíšková získala příležitost zahrát si také skutečnou postavu českých dějin, jak jsem se o tom mohli přesvědčit v Smoljakově komedii Jára Cimrman ležící, spící, kde byla manželkou světově proslulého cestovatele Emila Holuba a mimo to se objevila i ve filmových adaptacích kultovních literárních děl Erbenovy Kytice a Máchova Máje v nastudování F. A. Brabce. V tom prvním zmíněném případě se z Divíškové stala zlá macecha v povídce Zlatý kolovrat a v tom druhém Tietzeovou. Kromě výše uvedených rolí patří k dalším výrazným hereckým kreacím N. Divíškové na plátně jistě také vdavekchtivá Katarína z Havettovy féerie Slavnost v Botanické zahradě nebo role Otýlie, vyděračky s jedem, v Herzově dramatu Morgiana. Divíškové se poštěstilo potkat se před kamerou také se svým manželem, s nímž vytvořila ústřední mileneckou dvojici v závěrečné povídce Noc v hotelu v Hoblově filmu Velká neznámá. Divíšková je známou herečkou také z televizních seriálů Vlak dětství a naděje K. Kachyni, Josef a Ly Z. Zemanové nebo z primáckého Letiště či novácké Ulice. V poslední době se pracovně Divíšková před objektivem kamery stává babičkou, o čemž svědčí jak její role v teenegerovské komedii K. Comy Experti, tak postava v Drhově historicko – psychologickém filmu z okupačního srpna 1968 Anglické jahody nebo její prababička Běta z retro seriálu Vyprávěj. Životní naturel, vitalita a náboj N. Divíškové ale jistě ještě není pro film zdaleka vyčerpán a tak doufejme, že se s ní na plátně i na obrazovkách ještě několikráte potkáme. Divadlografie – režijní (výběr): ? – Kdo hledá, najde aneb Ženitba Balsaminova; Past na myši; … Divadlografie – umělecká (výběr): ? – Arnošt Goldflam: Dámská šatna; Jan Drda: Hrátky s čertem (Káča); Jan Kačer: Hříčka pozdního léta; Kráska z Leane; Michal Horáček: Kudykam; Viktor Dyk: Krysař (Agnes); Carlo Goldoni: Letní byt; Bertold Brecht: Matka Kuráž (němá Katrin); Alma de Groen: Mrchy aneb řekni mi pravdu o své lásce; Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Něžná; Lenka Lagronová: Pláč; Sam Shepard: Pohřbené dítě; Christian Giudicelli: Premiéra mládí; Příběhy obyčejného šílenství; Anton Pavlovič Čechov: Racek; Erskine Caldwel: Tabáková cesta (da Lesterová); Slavomir Mrožek: Tango; Jean Baptiste Poquelin de Moliere: Tartuffe; Tichá noc – svatá noc; Tennesse Williams: Tramvaj do stanice Touha (Blanche); Whilliam Shakespeare: Večer tříkrálový (Viola / Sebastian); Robert Thomas: 8 žen ( Chanelová); 1965 – Albert Camus: Spravedliví (Dora Duletová); 1966 – Alena Vostrá: Na koho to slovo padne (Milada); Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (Svatava); Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest (matka); 198o – Carl Zuckmayer: Hejtman z Kopníku (uklízečka Matylda Obermüllerová / Kesslerová); 1982 – Istvan Örkeny: Rodina Tótů (Mariška); 1987 – Ludvík Souček: Bitva na kopci (Valérie); 1995 – Ladislav Smoček: Kosmické jaro (paní Hedvika); 1998 – Stanislaw Ignacy Witkiewicz: Matka (matka); 2oo3 – David Storey: Den matky aneb Kdo nás zná, ten k nám nechodí; 2oo7 – Federico Garcia Lorca: Dům Bernardy Alby (Maria Josefa); … zdroj: Daniel Rubeš - Lexikon osobností české a slovenské kultury