Vladimir Garin

Talentovanému ruskému chlapci, Vladimíru Garinovi, nedopřál osud dlouhý život, avšak přestože se mu nepovedlo většinu svých snů uskutečnit, stihl během svých vyměřených šestnácti let možná víc, než mnozí jiní za mnohanásobně delší dobu... Vladimír (Voloďa, nebo také Vovka, jak mu doma říkali) Garin se narodil 26. ledna 1987 v Leningradě. Křestní jméno dostal po vynikajícím ruském umělci Vladimiru Vysockém, jehož obdivovatelem pak po celý život také byl. Rodiče se však krátce po jeho narození rozvedli a tak Vovka vyrůstal jenom s maminkou, profesorkou filosofie na Leningradské státní univerzitě, a o šest roků starší sestrou Natašou. Jako dítě býval často nemocný a slabý, o společnost jiných dětí příliš nestál a jeho nejlepšími přáteli byly ušlechtilé kočky, které doma chovala maminka. Odmalička miloval hudbu a zpěv, už jako čtyřletý správně intonoval a vydržel celé hodiny sedět u klavíru. S ohledem na tuto jeho vášeň jej matka zapsala do speciální třídy s rozšířenou výukou hudební výchovy, ale i tak byl samotářský chlapec ve škole hodně nešťastný. Stranil se kolektivu a jeho nechuť rychle přerostla v typickou školní neurózu s každodenní nevolností a pláčem. Situaci musel nakonec řešit psycholog, na jehož doporučení se Vovka jako osmiletý dostal do dětského muzikálového divadélka "Za zrcadlem". Tady se rychle vypracoval na předního sólistu a s každou rolí se mu vracelo sebevědomí. Nadaného kluka si brzy povšimli i pracovníci filmového studia LENFILM a nabídli mu několik dabingových rolí. To byla disciplína, v níž se Voloďa doslova našel - jeho nejzdařilejším dílem z té doby je dabing v animovaném filmu 101 dalmatinů, kterým si vydělal v přepočtu bezmála 1 000 dolarů. S pubertou přichází další uvolnění a Vovka si konečně nachází kamarády a začíná se věnovat i obvyklým klukovským aktivitám - dokonce překoná i svůj odvěký panický strach z vody a naučí se plavat. Bohužel však upadá do dalšího extrému a "mokrý živel" si nejenom zamiluje, ale ztrácí před ním i jakýkoliv respekt, což se mu později stane osudným. Prozatím ale studuje na hudební konzervatoři, k milovanému klavíru přidává ještě hru na trubku a sní o kariéře operního pěvce. Je hluboce věřící, pravidelně navštěvuje bohoslužby a často vede se svým zpovědníkem - otcem Alexandrem - dlouhé debaty duchovního charakteru. A pak přichází nabídka na roli Andreje ve filmu "Vozvraščenie " (Návrat)... Tady se ukázalo, jak moc Vovkovi v životě chybí táta - během natáčení se silně sblížil se svým filmovým otcem, K. Lavroněnkem. Náklonnost to byla oboustranná, neboť i Lavroněnko si, podle svých slov, mladého Garina hodně oblíbil. Možná právě tento citový náboj stál za jejich silnými výkony v celém snímku... Ten získal mnohá ocenění a dosáhl mezinárodních úspěchů - tím největším bylo vítězství na MFF v Benátkách, kde roku 1976 získal Zlatého lva za nejlepší film + cenu Lev budoucnosti od katolické asociace SIGNIS, cenu studentské poroty a navíc ještě Novinářskou prémii. Slavnostního přebírání cen se však V. Garin už nezúčastnil, protože pouhé dva měsíce předtím tragicky zahynul. Osudným se mu stal večer 25. června roku 2003, kdy si vyjel s přáteli na chatu do turistického střediska Sosnovo, ležícím poblíž jednoho ze zálivů Ladožského jezera. Právě tady se nedávno natáčel "Návrat" a tak to tu Vladimír důvěrně znal. Kamarád Míša na ten den jen nerad vzpomíná: "Bylo to už večer, blížila se 21. hodina...za bílých nocí je ale pořád ještě dobře vidět a tak se Vovka rozhodl vyjet si na jezero v mém novém nafukovacím člunu. Mně se už do vody nechtělo, byla hodně studená, ale on si nedal říct... Nechal mi na břehu boty a mobil a vydal se na jezero sám. Ujel asi 150 metrů od břehu a mával na nás...najednou skočil do vody a plaval okolo člunu. Pak se náhle loďka převrátila a Voloďa zmizel... několik mužů hned skočilo do vody a plavali k němu, ale na vodě se už houpala jenom Vovkova kšiltovka... " Tělo Vladimíra Garina našli až druhý den policejní potápěči. Pohřební obřady sloužil jeho oblíbený kněz - otec Alexander - a Vovka dnes odpočívá na petrohradském Serafimovském hřbitově pod světle šedým náhrobkem, neustále plným čerstvých květin a planoucích svíček. Klade je tam nejenom jeho matka, která synův hrob navštěvuje takřka denně, ale i Vladimírovi přátelé a dokonce i spousta cizích lidí, znajících jej pouze z televizní obrazovky.