Ema Destinnová

Světoznámá česká operní pěvkyně Ema Destinová, vlastním jménem Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová, se narodila 26. února 1878 v Praze jako nejstarší z pěti dětí bohatého pražského kulturního mecenáše Emanuela Kittla. Pocházela tak z věhlasné rodiny léčitelů a okultistů, z nichž je nejznámější tzv. "létající doktor" Jan Josef Antonín Eleazar Kittel, údajný čaroděj z Jizerských hor. Její matka byla operní pěvkyně Jindřiška, rozená Šrutová. Malá Emilka byla umělecky velmi nadaná, krásně malovala, učila se hře na housle u profesora Ferdinanda Lachnera a ve svých osmi letech měla svůj první koncert. Hodiny zpěvu brala u profesorky Destinové-Löwelové (též Loewe-Destinn) v Praze a jméno své učitelky si pak zvolila za svůj umělecký pseudonym. Mimo to studovala herectví v dramatické škole při Národním divadle v Praze. Roku 1897 debutovala v drážďanské dvorní opeře v roli Santuzzy v opeře Cavalleria rusticana. Úspěch jejího debutu byl tak obrovský, že byla okamžitě přijata k pětileté spolupráci v berlínské Státní opeře. Následovaly výstupy v dalších rolích jako Carmen, Salomé, Bludný Holanďan, Valentina, Mignon, Elisabeth, Selika a Destinnová se stala primadonou berlínské opery, v níž vystoupila v padesáti úlohách během deseti let. Roku 1905 debutovala v londýnském operním domě Covent Garden v titulní roli Pucciniho Madam Butterfly. Po úspěšných hostováních ve Vídni, Londýně a Paříži byla v roce 1908 pozvána také do newyorské Metropolitní opery. O rok později tam ztvárnila Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě a další role. Jenom v Národním divadle v Praze se jí dlouho nedostalo žádného ohlasu ani uznání. Jeho čestným členem byla prohlášena až roku 1908 a krátce nato byla vyznamenána titulem komorní zpěvačka při pruském císařském dvoře. Patřila k zajímavým osobnostem nejen opery, ale dějin vůbec. Byla jevištní partnerkou nejslavnějšího tenoristy Enrica Carusa. Leoncavallo a Pucciny pro ni napsali hlavní role. Během své kariéry ztvárnila téměř stovku rolí na světových operních scénách, ale nikdy nezapomněla na svou vlast a koncertech často zpívala českou národní hymnu Kde domov můj... Začátkem první světové války se Ema Destinová údajně zapletla do špionážní aféry, kvůli níž jí bylo nařízeno domácí vězení. Strávila jej na v jihočeském zámečku ve Stráži nad Nežárkou, který si doslova zamilovala a později se stala jeho majitelkou. Po válce znovu se objevuje na dvě divadelní sezóny v newyorské Metropolitní opeře a její sláva dosahuje svého vrcholu. V roce 1928, u příležitostí 10. výročí vzniku České republiky, zpívá svůj poslední koncert v Londýně. Těžká choroba jí sice znemožnila další působení na světových scénách, ze kterých fakticky odešla v šestatřiceti letech, jako „Božská Ema“ se však navždy zapsala do letopisů světové opery a její soprán platil za vzor čisté krásy. Nakonec se stáhla na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a jen příležitostně zpívala na koncertech. Přijímala zde návštěvy (mimo jiné i prezidenta T.G. Masaryka), s oblibou chodila na ryby a také tu napsala román Ve stínu modré růže, písně Zahrada srdce, dramata Kruh měsíců a Tůně, básně Rábští mrtví, vyučovala zpěv a zabývala se okultismem. Ve zdejším muzeu je dodnes k vidění její "Věštírna" - temná místnost nad hradní hladomornou, kde Emě Destinové a jejím přátelům dělal společnost obraz Černé paní a kostlivec Ivánek. Její první velkou láskou byl cyklistický šampion Jindřich Vodílek, dalšími životními partnery pak barytonista Dinh Gilly, tenorista Mario Roman a nakonec nadporučík letectva Josef Halsbach, který byl o 20 roků mladší než ona, dětí se však pěvkyně nikdy nedočkala. Umírá během operace očí 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích a ačkoliv si přála navždy spočinout v zámeckém parku ve Stráži nad Nežárkou, byla díky svému věhlasu pohřbena na vyšehradském Slavíně, kam ji doprovodily doslova davy lidí. Život této neobyčejné ženy a její osud je zachycen ve filmu Božská Ema. Její jméno nesou školy, ulice, festivaly, nadace, kluby a dokonce i planetka mezi Zemí a Marsem.