Josef Štefan Kubín

Literární dráha Josefa Štefana Kubína začala s velkým zpožděním až po jeho šedesátce. Narodil se v Jičíně v roce 1864. Ve stejném roce se narodili mimo jiné i další významní spisovatelé, a to Josef Svatopluk Machar a Antonín Sova. Tatínek J.Š. Kubína pocházel z Jičínska, sadařil, obchodoval s ovocem a přitom vedl malé hospodářství. Maminka pocházela z Bělohradu. Prostředním jménem Štefan chtěl symbolizovat těsnou sounáležitost Slováku Čechů a Moravanů v novém státě. Používal jej od roku 1918. Po absolvování gymnázia v rodném městě /1884/ odešel do Prahy, aby zde studoval medicínu. Brzy přešel na filozofickou fakultu a vydal delší stať o spisovateli Svatopluk Čech, kterou publikoval v německém časopise. Jako student romanistiky se pustil do překladu francouzského eposu – Píseň o Rolandovi, který byl zahrnut do Vrchlického Sborníku poezie světové vydaného v roce 1893. Během studia si zprvu jako své postřehy, později záměrně, zapisoval poetické lyrické reflexe, které později vydal ve sbírce básní Vlny a vlnky. Po absolvování fakulty /1890/ si v rámci zkušebního roku jako středoškolský profesor vyzkoušel své schopnosti v Praze, odkud po roce odešel učit do Kutné Hory. Zde učil jen krátce a využil možnosti učit na gymnáziu v Českých Budějovicích. Po deseti letech odešel učit do Jičína, odkud v roce 1911 přišel zpět do Prahy a učil na gymnáziu v Truhlářské ulici. V roce 1917 spolupodepsal známý manifest českých spisovatelů. V roce 1925 odešel na zasloužený odpočinek. Věnoval se stále psaní jazykových publikací o francouzštině, tvorbě slovníků, konverzačních příruček a výborů z tvorby spisovatelů. Za tuto činnost byl poctěn uznáním od francouzského ministerstva školství. Od roku 1934 byl členem Královské české společnosti nauk a od roku 1946 členem České akademie věd a umění. Dožil se vysokého věku a ještě v roce 1964 byl jmenován národním umělcem. Kubín se přes několik pokusů o vlastní literární tvorbu věnoval také sběru lidových písní v Pošumaví, Podkrkonoší a na dalších místech v Čechách. Zajímal se i o česká nářečí. Při sběru folkloristického materiálu v Podkrkonoší shromáždil a ve dvou dílech vydal Lidové povídky z českého podkrkonoší: Podhoří západní /1922 – 23/ a Úkraji východní /1926/. Nejvýznamnějším Kubínovým krokem, který jej později přivedl k jeho samotné literární tvorbě, bylo přesné zapisování lidových povídek, které později vydal ve výborech pod názvy: Lidové humorky /1948/, Lidoví baječi /1950/ a Strakatý máslo /1964/. Ještě během dvacátých let minulého století poznal i lidové vypravěče, pohádkáře, což jej inspirovalo k vlastní autorské tvorbě pro děti. Z tohoto období byly vydány Kubínovy knihy obsahující již upravené texty mající sice ještě vypravěčskou přesnost, místy Kubín používá příznačné nářeční prvky, jako např.: Hostem u pohádky /1923/, V moci kouzla /1923/, Dárek od pohádky /1924/, Čarovné kvítí /1925/, Pohádek jako kvítí /1929/ aj. Po roce 1940 již sám pohádkové příběhy jako autor vypráví a přidává jim nezaměnitelnou atmosféru, tak typickou pro Josefa Štefana Kubína. Z tohoto období jsou stále inspirativní pohádkové knížky: V čarovném kole /1941/, Pestrý kolotoč /1942/, Záhon rozmarýnky /1944/ aj. V roce 1948 pak Kubín krátce po sobě vydal ve čtyřsvazkovém souboru svou pohádkovou tvorbu pod názvem – Zlatodol pohádek. Kubínovy pohádky jsou postupně vydávány i v dalších souborech a v vydáních. Literární historie řadí Kubína jako autora vedle díla Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Jindřich Šimon Baar. Pro dospělé napsal postupně rozsáhlé prozaické dílo složené převážně z povídek spojených do cyklů. Prvním svazkem byla - Hrozná chvíle /1941/, která později přerostla díky autorově literární plodnosti do pětisvazkového vyprávění pod názvem: Jivínský povídkový a novelový cyklus. Následující svazky nesou název: Blesky nad hlavou /1942/, Srdce v bouři /1944/, Stíny nad námi /1946/ a Divoké přeháňky /1948/. V povídkách se Kubín jako vypravěč vrací do svého mládí a postupně otevírá příběhy řemeslníků, chalupníků, obchodníků, měšťanů, tuláků. Je mistrem veselých i smutných příběhů. Využívá i překvapivé vstupy pohádkových bytostí do probíhajících příběhových linii a dobové písňové texty. Čtenář si uvědomí, že je ve stejném příběhovém světě, který se podobí prózám Vladislav Vančura, Jan Drda nebo Václav Čtvrtek. Josef Štefan Kubín zemřel v Praze 31. října 1965 ve věku 101 let.