Přemysl Kočí

Přemysl Kočí patří k významným osobnostem českého operního pěvectví dvacátého století, i když jeho uměleckou dráhu zatemňuje éra normalizace, v níž se angažoval i politicky. Narodil se v Rychvaldu u Karviné do rodiny horníka, otec zároveň účinkoval v ochotnickém divadle, především jako režisér. Přemysl Kočí studoval původně učitelský ústav v Ostravě, nesporné pěvecké vlohy začal zdokonalovat v roce 1937, cestu k dalšímu vzdělání mu doporučila sestřenice Míla Kočová (1898-1951), operní zpěvačka a tehdy již sólistka Národního divadla. Pěveckou průpravu získal Přemysl Kočí u profesora Rudolfa Vaška a již v roce 1939 pohostinsky vystoupil na jevišti v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kam nakonec v průběhu okupace nastoupil do stálého angažmá (1943-1949). Vzděláním a prvními zkušenostmi na divadelních prknech se Přemysl Kočí vypracoval v osobnost se znělým barytonem, jeho hlasový rozsah měl však zajímavé i výšky a hloubky. Kromě bravurní technické práce s hlasem disponoval Kočí také schopností věrohodného hereckého projevu, díky své fyziognomii byl často obsazován do záporných postav. V roce 1949 byl jako sólista opery angažován do Národního divadla v Praze, kde setrval s přestávkami (a v různých pozicích) až do počátku 80. let. Po nástupu převzal alternace některých rolí v již uváděných představeních (například Dvořákovy opery Jakobín nebo Rusalka). Za dlouhá léta vynikl v řadě zásadních rolí světového repertoáru, sám později řekl, že nejraději zpíval v českých operách (Čertova stěna, Čert a Káča, Dalibor, Prodaná nevěsta), odborníci ale vysoce cenili především jeho výkon v titulní roli Mozartova Dona Giovanniho (zpíval ji dvakrát v nastudování z let 1956 a 1962). V polovině padesátých let absolvoval Přemysl Kočí také svá první vystoupení ve filmu, stejně jako u řady jiných operních pěvců se ale jednalo o role podružné a nebylo jich ani mnoho. V historických filmech JAN ŽIŽKA (1955) a PROTI VŠEM (1956) se objevil v nevelké roli vojáka, respektive pobočníka císaře Zikmunda, v dalším kostýmním filmu pohádkového ražení LEGENDA O LÁSCE (1956) hrál vezíra. Není nijak překvapivé, že jej můžeme vidět také ve filmových verzích slavných českých oper (DALIBOR, 1956; RUSALKA, 1962), výjimečně se objevil i ve filmech ze současnosti (ZAOSTŘIT, PROSÍM!, 1956; BRANKÁŘ BYDLÍ V NAŠÍ ULICI, 1957). Operní režii si Přemysl Kočí vyzkoušel poprvé v roce 1966, později se této profesi věnoval více v sedmdesátých letech. Jeho režijní tvorba dobře dokládá jeho zálibu v českých operách, které na jevišti Národního divadla realizoval (Čert a Káča, Prodaná nevěsta, Tajemství). V tomto oboru sice nedosáhl takových úspěchů, pohostinsky nicméně režíroval i v zahraničí. V letech 1968-1969 byl Přemysl Kočí náměstkem ředitele Československé televize. Z dnešního pohledu nejdůležitější etapou Kočího profesní dráhy zůstávají sedmdesátá léta, kdy byl ředitelem Národního divadla (1969-1978). Jeho působení v této funkci – značně poznamenané dobou – je dodnes ze strany dosud žijících zúčastněných hodnoceno značně rozporuplně, skutečně objektivní závěry k této etapě Kočího kariéry je prozatím nutno ponechat do budoucna. Kromě ředitelského postu se Přemysl Kočí nadále věnoval operní režii, jako pěvec na jevišti vystupoval již jen výjimečně. Důležitou součástí jeho práce se stala pedagogická činnost, od roku 1974 byl profesorem hudební Akademie múzických umění (přednášel zde již od roku 1962). Sporadicky se nadále objevoval nadále i před kamerou, kromě několika televizních prací stojí za zmínku postava panovníka v pohádce DEVÁTÉ SRDCE (1978), později hrál víceméně sám sebe v komediích CHOBOTNICE Z DRUHÉHO PATRA (1986) a VESELÉ VÁNOCE PŘEJÍ CHOBOTNICE (1986), vedle mnoha jiných významných osobností se mihnul také ve filmu VELKÁ FILMOVÁ LOUPEŽ (1986). Jako režisér se uplatnil ojediněle i v televizi, když realizoval inscenaci Lehárovy operety PAGANINI (1982). V neposlední řadě je nutno zmínit i široké aktivity v rozhlase a v nahrávacích studiích, díky nimž zůstal zachován jeho hlas i pro budoucí generace. Po roce 1989 našel Přemysl Kočí uplatnění ještě v několika filmových či televizních projektech zahraničních produkcí, u nás hrál naposledy v komedii JEŠTĚ VĚTŠÍ BLBEC, NEŽ JSME DOUFALI (1994). Uměleckou dráhu Přemysla Kočího dokumentují také četná ocenění a tituly, v roce 1963 byl jmenován Zasloužilým umělcem, po odchodu z Národního divadla pak obdržel titul Národního umělce (1979). Kromě toho získal i ocenění motivovaná výhradně politicky. Uzavřít profesní životopis jednoho z naších předních operních pěvců se sluší jeho odbornou publikací Základy pěvecké techniky (1970), později také napsal autobiograficky laděnou knihu Dobrý den, živote (1986). Přemysl Kočí zemřel v Praze 15. ledna 2003 ve věku 85 let. Jeho manželkou byla Astrid Štúrová (*1935), bývalá baletka, dnes mimo jiné členka komise pro udílení Cen Thálie.