Dany Carrel

Francouzská herečka Dany Carrel patřila zvláště v padesátých letech 20. století k oblíbeným představitelkám atraktivních mladých žen a natočila přes padesát filmů. Narodila se jako Yvonne Suzanne Chazelles du Chaxel ve městě Tourane v tehdejší Francouzské Indočíně, dnes je to miliónové přístavní město Da Nang ve Vietnamu. Její otec Aimé Chazelles du Chaxel byl v Tourane ředitelem celního úřadu, matka Kam pocházela z Vietnamu. Otec zemřel, když jí byly tři roky, načež byla poslána do sirotčince ve Francii. Od dětství ráda chodila do kina a začala snít o herecké kariéře, původně studovala církevní školu, svému snu se pak přiblížila studiem na Hudební konzervatoři v Marseille, soukromě brala také hodiny herectví v Paříži. Nakonec ale dokončila i obchodní školu, začala pracovat jako sekretářka a čekala na svou šanci. Počátkem 50. let se jí podařilo proniknout na divadelní jeviště a brzy následoval i debut před kamerou, když ji Henri Decoin angažoval do svého filmu LOŽNICE DOSPÍVAJÍCÍCH DÍVEK (Dortoir des grandes, 1953). Decoin také vymyslel pseudonym Carrel; bylo to jednoduché - na stole mu ležela kniha o nositeli Nobelovy ceny za medicínu Alexisu Carrelovi. Jméno Dany si pak začínající herečka vymyslela sama, protože chtěla takové, které by se nedalo zdrobňovat. Částečně vietnamský původ dodal Dany Carrel exotickou vizáž, která spolu s temperamentní povahou nemohla zůstat filmařům lhostejná. Hned v dalším filmu TAJNÉ MATEŘSTVÍ (Maternité clandestine, 1953) jí hlavní roli poskytl režisér Jean Gourguet, který se tehdy zaměřil na problematiku dospívající mládeže a s oblibou obsazoval dosud neznámé tváře. Carrel pak hrála ještě v Gourguetově dalším filmu KLEC NA MYŠI (La cage aux souris, 1954). I když následně šla z filmu do filmu a hrála vesměs hlavní role, v širším měřítku ji paradoxně zviditelnily úlohy vedlejší, ovšem ve významných snímcích, jako byly VELKÉ MANÉVRY (Les grandes manoeuvres, 1955) nebo ŠEŘÍKOVÁ BRÁNA (La porte des lilas, 1957). Ne všechny její filmy přesáhly dobový průměr, nicméně jen v letech 1954-1955 hrála hlavní role v devíti filmech a diváci v kinech ji tak nemohli přehlédnout. Ve druhé polovině padesátých let točila Dany Carrel několik filmů ročně, řada z nich - stejně jako jejich tvůrci - je dnes již ale zapomenuta. Připomeňme alespoň spolupráci s Julienem Duvivierem (POD POKLIČKOU - Pot-bouille, 1957) nebo Henri Verneuilem (BEZVÝZNAMNÍ LIDÉ - Des gens sans importance, 1956). Kromě toho se zúčastnila několika mezinárodních projektů, jeden film natočila také v Itálii (LETNÍ POVÍDKY - Racconti d'estate, 1958), později dvakrát točila i v Británii (ORLACOVY RUCE - The Hands of Orlac, 1960). Počet i význam rolí Dany Carrel poklesl v 60. letech, tehdy se také více věnovala divadlu, vystupovala například v Théâtre des Célestins nebo Théâtre Marigny. Z její pozdější filmografie připomeňme alespoň hlavní trojroli ve filmu PAST NA POPELKU (Piege pour Cendrillon, 1965), velké ženské party jí připadly ve dvou filmech Serge Korbera (IDIOT V PAŘÍŽI - Un idiot a Paris, 1966; MALÁ POČESTNÁ - La petite vertu, 1967), poslední větší příležitost dostala po boku Jeana Gabina v Lautnerově krimi PAŠA (Le pacha, 1968). Dany Carrel byla krásná, měla i talent, ale také vyšší ambice, koncem 60. let nicméně shledala, že hrála v padesáti spíše průměrných filmech a její věhlas jen zřídka překročil hranice Francie. Proto na další kariéru u filmu v podstatě rezignovala a soustředila se na práci v divadle a televizi. Po delší době se před filmovou kamerou objevila až v roce 1981, kdy hrála vedlejší roli v komedii ŠKOLA NA PRASKNUTÍ (Le bahut va craquer, 1981). Mezitím se jako koproducentka podílela na vzniku filmu R.A.S. (1973). Své vzpomínky shrnula v knize Annamite (1991), která byla později zpracována pro televizi. Kniha nebyla sice literárním klenotem, u čtenářů však měl hereččin zajímavý životní příběh značný úspěch.