Milan Macků

Milan Macků, režisér a scénárista, předával svoje vědomosti a praktické zkušenosti jako pedagog dalším adeptům stejného uměleckého povolání nejprve coby profesor Státní konzervatoře Praha, poté na postu odborného asistenta a po listopadu 89 jako právoplatný profesor pražské Akademie múzických umění. Milan Macků vystudoval operní režii a herectví na pražské Hudební akademii múzických umění. Macků si svou cestu k režisérské stoličce prošlapával nejprve jako pomocný režisér opery Národního divadla Praha, než zde po letech mohl sám některé z klasických i moderních kusů světové či naší operní literatury sám režírovat. Milan Macků pracoval více než tři desítky let pod hlavičkou někdejší Československé pozdější České televize, pro níž realizoval nepřeberné množství přímých přenosů či záznamů koncertů vážné hudby, čehož dokladem může být Hudba na zámku Konopiště; dále je podepsán pod několika rozličnými adaptacemi domácích i zahraničních operních děl, operet, divadelních představení, stejně jako pod medailonky a portréty osobností, jako v případě Ivo Žídka. Macků je díky svému odkazu právem považován za jeden z nosných pilířů původní domácí tvorby a mnoho z jeho děl dnes právem patří do zlaté studnice televizního archivu, ať se jedná z lehčího žánru o Lehárovu Zemi úsměvů; Offenbachovu Krásnou Helenu či Orfea v podsvětí; z vážnějšího oboru o Smetanova Dalibora; Hubičku, Branibory v Čechách; Tajemství a Psohlavce; Fibichovu Šárku; Dvořákova Dimitrije nebo jeho komickou pohádkovou operu Král a uhlíř; Mozartovy díla Don Giovanni a Cosi fan tutte; Čajkovského Pikovou dámu a Evžena Oněgina či Bizetovu Carmen. Mnohé z Macků zfilmovaných oper se svého úspěšného uvedení dočkaly i ve světě a jejich uvedení na západních nebo na východních trzích, patří k nejúspěšnějšímu vývoznímu artiklu ve svém uměleckém oboru. Macků pravidelně režíroval přenosy z festivalu Pražské jaro, připravil přenosy operních představení snad ze všech českých, moravských i slovenských divadel, jako v případě slavnostního uvedení Smetanovy Libuše v Národním divadle Praha; nebo hudební seriály, z nichž k těm nejznámějším, které vznikly pod jeho režijní taktovkou, patří, dnes již legendární seriál Česká filharmonie hraje a hovoří nebo cyklus Hudba z respiria. V obnovené demokracii mohl Macků také připravovat přenosy a záznamy ze zahraničních operních festivalů, které se tak de facto staly jeho posledními režijními pracemi. „Atraktivním zobrazením přiblížit vážnou hudbu širokým vrstvám televizních diváků bylo mým celoživotním krédem. Stejně jako snaha vychovat vzdělané operní umělce a režiséry hudebních forem pro televizi,“ sděloval jednoduše Milan Macků v rozhovorech a my dnes můžeme s jeho slovy jen tiše souhlasit. Za vše totiž v případě M. Macků mluví strohý součet jeho práce, který čítá více než dva a půl tisíce položek pořadů všech žánrů. Milan Macků psal z oblasti vážné hudby jak odborné články, tak je autorem studijních skript a pedagogických osnov pro konzervatoře a vysoké umělecké školy. K dalším významným literárním počinům M. Macků patří také učebnice Operní režie; Operní herectví a Režie hudebních forem v televizi. Vyjma mnoha Čestných uznání získal Milan Macků v r. 1984 Vyznamenání Za vynikají práci a po r. 1989 obdržel z rukou prezidenta V. Havla Čestnou profesuru pražské Akademie múzických umění. Milan Macků zemřel necelých čtrnáct dnů před svými půlkulatými 85. narozeninami. zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy