Pierre Dux

Herec Pierre Dux, vlastním jménem Pierre Alex Vargas, patřil především k významným osobnostem francouzského divadla, během několika desetiletí ale nashromáždil také bohatou filmografii. Narodil se v Paříži a pocházel z herecké rodiny, jeho matkou byla divadelní herečka Émilienne Dux (1874-1950), méně známým hercem byl i otec Alexandre Vargas. Po vzoru rodičů se pak sám vydal na uměleckou dráhu a vystudoval herectví na pařížské Národní konzervatoři dramatických umění. Na jevišti se uvedl velmi slibně v Lazebníkovi sevillském v Comédie Française (1929). Po několikerém hostování v Comédie Française se nakonec v roce 1935 stal stálým členem této legendární scény a působil tu deset let, v době zmatků na konci války zde zastával krátce i funkci ředitele (1944-1945). Na jevišti začínal menšími úlohami a díky tomu jich byl značně vysoký počet, až v polovině třicátých let se dostal k velkým rolím, převážně ve francouzském repertoáru (Měšťák šlechticem, Figarova svatba), později začal i režírovat (Cyrano z Bergeracu). Od roku 1932 se Pierre Dux příležitostně objevoval i ve filmu, výrazně na sebe upozornil poprvé až dramatem MODRÝ EXPRES (Retou a l´aube, 1938), v němž vytvořil manželský pár s Danielle Darrieux. Po válce pak dostal několik příležitostí v postavách historických osobností, například v prvním francouzském oscarovém filmu PAN VINCENT (Monsieur Vincent, 1947) hrál kancléře Séguiera, poté se objevil v několika životopisných filmech. Mezitím po odchodu z Comédie Française účinkoval v různých pařížských divadlech, v roce 1945 absolvoval také turné s Molierovou hrou Scapinova šibalství v Německu, o dva roky později získal čestné členství v Comédie Française. V letech 1948-1952 byl Pierre Dux ředitelem divadla Théâtre de Paris, samozřejmě zde také hrál a režíroval. Krátce působil i jako pedagog na Národní konzervatoři (1953-1956) a jeho žáky zde byli například Jean-Paul Belmondo, Jean Rochefort nebo Catherine Samie. Mezitím přibývaly další filmové role, vidět jsme jej mohli například jako plukovníka ve slavných VELKÝCH MANÉVRECH (Les grandes manoeuvres, 1955), účinkoval také v mezinárodních koprodukčních projektech (GOODBYE, AGAIN, 1961; SPATŘIT PLAVÉHO KONĚ – Behold a Pale Horse, 1964). Své působení v divadle mezitím rozšířil o scény Théâtre de la Madeleine nebo Théâtre de l'Oeuvre, kde v roce 1962 získal divadelní cenu Prix du Brigadier. Po účasti v několika válečných filmech vytvořil Pierre Dux postavu generála četnictva v oscarovém filmu Z (1969), režisér Costa-Gavras jej pak přizval i do svého dalšího filmu ZVLÁŠTNÍ ODDĚLENÍ (Section spéciale, 1975), objevil se také v kriminálkách dobře známých i u nás (HEROIN – La horse, 1970; TŘI MUŽI NA ZABITÍ – Trois hommes a abattre, 1977). V sedmdesátých letech ale jinak Dux svou hereckou práci omezil na minimum; v letech 1970-1979 byl totiž generálním ředitelem divadla Comédie Française, souběžně vedl scénu Théâtre Odéon a manažerská práce jej plně vytížila. Ve výkonu funkce ředitele následoval svého předchůdce Maurice Escande, umožňoval práci mladým režisérům a hercům a rozšířil hraný repertoár. Velkou událostí byla oslava 300. výročí úmrtí Moliera (1973), v letech 1974-1976 pak proběhla přestavba hlavní budovy. Po odchodu z Comédie Française se Pierre Dux znovu příležitostně věnoval divadelnímu herectví, na jeho konto přibyly i další menší role ve filmu a televizi. Naposledy se objevil ve filmu Nelly Kaplanové ROZKOŠ LÁSKY (Plaisir d´amour, 1991), který byl uveden až po jeho smrti. Mezitím získal v roce 1989 divadelní národní cenu Grand Prix a nakonec krátce před smrtí obhájil Molierovu cenu za svůj výstup v Horovitzově hře Chvíle pravdy. Pierre Dux zemřel v Paříži 1. prosince 1990 ve věku 82 let. Jeho dcera Fanny Delbrice je též herečkou.