Jean-Baptiste Lully

Pokud se řekne Lully, absolventi konzervatoří vědí, o koho jde. Víte to i vy. Z filmů znáte Ludvíka XIV. v zlatém kostýmu Krále slunce. V pozadí stál Giovanni Battista Lulli, italský tanečník a dvorní skladatel. Roku 1661 obdržel francouzské občanství a jako Francouz zemřel. Rodiče - Lorenzo Lulli a Kateřina, rozená del Sera. V roce 1638 mu zemřel bratr Vergini, rok poté sestra Margarita. Jean-Baptiste zůstal jediným žijícím dítětem a v sedmi letech začíná docházet k františkánům, kde projevil mimořádnou schopnost učit se. V únoru 1646 se z válečného tažení proti Turkům vracel Roger Lotrinský. Navštívil Florencii, kdysi zde strávil dětství na dvoře velkovévody toskánského. Jeho neteř, Anna Marie Louisa Orleánská, jej požádala, aby jí z Itálie přivezl někoho, s kým by mohla konverzovat italsky. Ve své době se k tomuto účelu hodili např. kněží, zchudlí šlechtici, nebo lokaj. Lokajové byli sloužící na špici společenského žebříčku. Nosili společenské oblečení, měli vybrané chování. Fungovali jako doprovod, společníci, ochranka. Často uměli číst a ovládali několik řečí. Mezi lokaje patřili i hudebníci. Nám historie vybledla. Přesné detaily neznáme, ale tím vyvoleným se nakonec stal Jean-Baptiste. Se souhlasem rodičů Itálii opustil a v doprovodu Rogera Lotrinského se vydal do Francie. Čtrnáctiletý mladík byl ubytován v Tuilerijském paláci, 500 metrů od Louvru. K jeho povinnostem patřilo paní domu bavit, topit, starat se o květinovou výzdobu, osvětlení, a ačkoliv byl muž, měl na starosti i dámský šatník. Nicméně v sousedství bydlel Jacques Cordier di Bocan. Podle pramenů hrbáč a taneční mistr Anny Marie Louisy Orleánské. Hrál perfektně na housle. Od něj pochytil Jean-Baptiste základy tance, které mu františkáni přirozeně dát nemohli. Cembalo a varhany studoval u Françoise Roberdaye a Nicolase Gigaulta, kompozici u Nicolase Métru. Byl to právě tanec, který mu šel nejlépe a později začal studovat balet. 7. března 1652 vystoupil Lully na jarmarečním divadle. Šlo o zábavu spojenou s trhy. Ve své podstatě byla Paříž královské město. Daně platila králi. Pokud si někde přečtete, že panovník umožnil městu pořádat jeden trh ročně, znamenalo to, že z této akce nemuselo město odvádět daně, šlo o příjem města. Trhů bylo ročně samozřejmě více. Centrem zábavy byla náměstí Saint-Germain, Saint-Laurent a později Saint-Ovide. Hrálo se na ulici. Parodie, loutkové divadlo, artistika, pantomima a vaudeville - francouzský šlágr. Pokud jste usedli do kočáru a odjeli z Paříže do Rouen, zjistili jste, že melodie zůstala, ale text byl jiný. Herci té doby si představení navzájem vykrádali. Při návštěvě konkurence si zapamatovali zhruba děj, melodii a postavy. Text byla improvizace. Lully se jako nadaný tanečník stal jedním z králových oblíbenců. 16. března 1653 byl jmenován Compositeur de la musique instrumentale (oficiálním dvorním skladatelem) a předpokládá se, že mezi oběma muži panovalo pevné přátelství. Formovat se začalo deset let před tím. V roce 1643 měl Lully jedenáct let, Ludvík pět. Mladému králi začala výuka a tehdejší učitelé nemohli vůči jeho osobě použít fyzické tresty. Potrestán byl náhradník. Šlo o standardní výchovu v šlechtických rodinách. Stávalo se, že mezi žákem a náhradníkem vzniklo pevné pouto, ono bylo nakonec podporováno. Žák se snažil, aby jeho přítel byl trestán co nejméně. Lully se s parketu přesunul za dirigentský pult. Obrazně řečeno. V jeho době řídil orchestr zpravidla hráč prvních houslí, který seděl na svém místě a občas mávl smyčcem. Své dirigenty měla pěvecká tělesa a při společném vystupování obou těles se z toho pěveckého stával Capo di Tutti Capi. Později hudební tělesa tuto formu převzala. První samostatnou skladbou byla LA GALANTERIE DU TEMPS, jejíž premiéra se odehrála v únoru 1656 v paláci kardinála Mazarina. Lully zde poprvé představil Petits violons. Na počátku všeho byl ale Vingt-quatre Violons du Roy. Orchestr, který založil Ludvík XIII. roku 1626. Jeho úkolem bylo pokrýt státní (tedy mezinárodní) a dvorní (tedy vnitrostátní) akce. Hudebníci osvobození od daní a s tisícem dalších výhod časem zpychli. Když se je pokoušel ukočírovat Lully, hrnec vybuchl. Se souhlasem krále založil druhý orchestr, zmiňovaný Petits violons. V začátcích měl šestnáct strunných nástrojů, dva sopránové cinky a dva fagoty. Na scénu mezitím nastupuje Anna Bergerotti (*pravěpodobně 1630 +pravěpodobně 1700), operní zpěvačka. Členka souboru Carla Caprolise. Roku 1654 získal Caprolis pozvání Anny Rakouské a na jejím dvoře uvedl operu LE NOZZE DI PELEO E DI THETI. Bergerotti měla božský hlas a po setkání s Annou Rakouskou kývla na nové místo s platem 3 600 livrejí ročně. V roce 1655 poznala talent německého skladatele Johanna Jakoba Frobergera a podporovala jej. V roce 1667 Froberger na zámku Héricourt zemřel a soprán Anny Bergerotti si začal hledat jiného skladatele. Pokud budete brát život jako akvárium, kdy kolem vás propluje ryba, proplula Anna Bergerotti kolem Lullyho, ale bez ní by byly vody života prázdné. Rok po Lullym obdržela právo pobytu. Roku 1664 vystoupila v Molièrově komedii LE MARIAGE FORCÉ. V červenci zazpívala na uvítacím večírku papežskému legátovi Flavio Chigimu. Nakonec Paříž opustila a provdala se za neznámého šlechtice. Šlo o Lullyho dlouholetou dvorní zpěvačku. Lully patřil k italské komunitě sdružené kolem kardinála Mazarina. Mazarin byl Ital, v Paříži kolem sebe shromáždil komunitu sochařů, malířů a hudebníků italského původu. Malou, ale velmi úspěšnou. Po jeho úmrtí roku 1661 se ventilovaly nepokoje vůči italskému vlivu na francouzskou kulturu a tato komunita byla z Francie vyhoštěna. Lullyho zachránil královský výnos, který mu udělil francouzské občanství s právem pobytu. Lully byl slavný tanečník. Jeho vzestup mezi barokní skladatele, kteří nám zanechali své poklady na notovém papíře, měl teprve přijít. Roku 1659 odjíždí Ludvík XIV. společně s Mazarinem na Bažantí ostrov. Události vstoupí do dějin jako Pyrenejský mír. Na mapách Google dejte vyhledat Île des Faisans. Uprostřed řeky Bidassoa je Bažantí ostrov, který sloužil jako neutrální místo a tichý svědek sňatkové politiky Francie a Španělska. Obě vládní delegace si zde předávaly nevěsty a ženichy. Ludvík XIII. si odtud roku 1615 přivezl domů Doňu Annu - Annu Rakouskou. Opačným směrem šla ten den Izabela Bourbonská. Ta se pro změnu stala španělskou královnou a jedním z dětí, které porodila, byla Marie Terezie Habsburská. Roku 1659 si Ludvík XIV. z Bažantího ostrova odvezl Marii Terezii Habsburskou. Lully byl součástí králova doprovodu a zkomponoval BALLET DE TOULOUSE. Tři dny po návratu - 29. srpna 1660 uvedl na francouzském dvoře JUBILATE DEO. 5. května 1661 jej král jmenuje superintendentem královské hudby a úřady mu vyplatí 10 000 livrejí odměny. 5. května, již jako francouzský občan, si bere Magdalénu Lamberti. V následujících letech si manželé pořídili šest dětí. Jako každá italská rodina drželi a bydleli pospolu. Znamenalo to všechny babičky, dědečky, tety, strýce a jejich děti vměstnat pod jednu střechu. Po několika stěhováních obsadili dům v Rue Sainte-Anne. Protože jich tam jeden čas žilo třicet, pojmenovali jej Pařížané Hotel Lully. Lully a Jean-Baptiste Poquelin, zvaný Molière. 17. srpna 1661 navštívil Ludvík XIV. zámek Vaux-le-Vicomte. Nicolas Fouquet, kterému zámek patřil, byl ministrem financí a ve francouzské literatuře kolují dodnes dohady, co se vlastně událo. Tři týdny poté byl Fouquet zatčen, jeho majetek zkonfiskován. Jedním z důstojníků, kteří Fouqueta zatýkali, byl Charles de Batz-Castelmore d’Artagnan, skutečná postava francouzské historie, kterou Dumas učinil nesmrtelnou. Oficiální verze, známá ze soudních spisů, mluví o rozkrádání státní pokladny. Jenže Fouquet nebyl jediný, kdo si žil nad poměry. Ludvíku XIV. spadl do klína majetek a lidé, kteří pro Fouqueta pracovali. Jedním z nich byl Molière. Ve stejném roce založil Académie royale de danse, dnešní Ballet de l’Opéra de Paris. Šlo o státní uměleckou školu, poskytující vzdělání a talentům nezbytné stipendium v oboru klasický balet. Na scénu nastoupily ženy a Francii si zajistila prvenství v baletu. Lully a Molière byli autory LES FACHEUX, komického baletu složeného k pobavení Krále slunce na výše zmíněné návštěvě. Sedmnácti hercům muselo pomáhat třicet pomocníků, kteří chystali paruky, boty a kostýmy. Další desítky ovládali kulisy, ohně, vodu, zvířata a Lully s Molièrem při zkouškách zjistili, že mají problém s obsazením. Lully si vzal bokem Pierra Beauchampa a složili pro jistotu baletní přestávková čísla, stále v provedení „en travestie“. Ženy vstoupily do baletu až roku 1681. Během těchto pauz se herci převlékli a odehráli jiné role. Na https://www.youtube.com/watch?v=aKOyEhagsak naleznete ukázku, kde autorství je připisováno Beauchampovi. De facto jde o směs opery, baletu, mluveného divadla a děj komentoval vypravěč. Premiéra byla neuvěřitelný úspěch. Znamenala konec Fouqueta. Ludvík XIV. si uvědomil, že vedle svého exministra vypadá jako chudý příbuzný, a rozhodl se pro reprezentativní palác. Volba padla na chátrající lovecký zámek ve Versailles. Tři roky poté, roku 1664, se konaly ve versailleských zahradách obří slavnosti. Samotný zámek bude dokončen roku 1688. Zatím je postaven umělý vodní kanál s ostrovem. Lully zde uvádí BALETT DES SAISONS (BALET ROČNÍCH OBDOBÍ). Na scénu vjíždí Jaro na koni, Léto na slonovi, Podzim vyfasoval velblouda a medvěd Zimu. Roku 1669 komponuje BALLET ROYAL DE FLORE, kde potřetí ztvární Ludvík XIV. boha Slunce. Dva roky nato připravují Lully s Molièrem tragický balet PSYCHÉ. Pánové dostali zajímavý nápad. Chtěli do baletu vměstnat všechny olympské bohy a také monstra, příšery a pohádkové bytosti, co svět zná. Z časových důvodů nebyli schopni tolik postav rozepsat a Molière angažoval jako libretisty Pierra Corneilleho a Philippe Quinaultiniho, který se stal Lullyho asistentem. Pravděpodobně šlo v tu dobu o nejdražší světovou produkci. Náklady se zastavily na částce 334 645 livrejí. Lístek do opery stál tehdy 2 livreje, cesta z Bordeaux do Paříže poštovním kočárem 72 livrejí a taxa pařížské holky byla 2 až 20 livrejí. Stejného roku 1671 Robert Cambert chystal operu POMONE. Libreto psal Pierre Perrin, který začal stavět scénu. Bylo třeba nakoupit dřevo, látky, barvy a tisíce drobností. Perrin měl dva obchodní partnery, kteří si ponechali peníze, ale nikoliv objednávky, podepsané Perrinem. Perrin skončil v Conciergerie. Což bylo vedle Bastilly další vězení pro dlužníky. Dnes je zde muzeum a v něm seznam všech gilotinovaných Francouzů. POMONE byla ohrožena a věřitelé soustředili svou pozornost na Camberta. Do záchranných operací se zapojil Lully. Podařilo se mu umořit Perrinovi dluhy a prosbou u krále dosáhl Perrinova propuštění. Zadarmo to nedělal. Cambert byl dvorní skladatel Anny Rakouské. Ta byla pět let po smrti, nicméně odkázala Cambertovi jako výraz díků monopol na opery, podepsaný králem. Novým vlastníkem dokumentu se roku 1672 stal Lully a Cambert, který vše prohrál, prohlásil: “Čert ví, proč nezůstal u baletu. Nohy se nemusí ladit!“ Svým způsobem šlo o krok zpět. Lully současně zasahoval do dění v Académie royale de musique. Proč? Měl vliv a přístup ke králi. Byl rychlejší, než dopis z Královské hudební akademie. Lully šlápl francouzské kulturní scéně na krk takovým způsobem, že ta se z toho následujících třicet let nevzpamatovala. Spousta skladatelů nemohla svobodně dýchat a začali opouštět dvůr. Robert Cambert, kterému Lully zachránil jeho pařížský dům, emigroval do Anglie. Roku 1672 skládá operu LES FETES DE L’AMOUR ET DE BACCHUS. Protože v lize nikdo jiný nebyl, platí toto dílo za základní kámen francouzské opery. Roku 1673 vzniká CADMUS ET HERMIONE. Platí za Lullyho první tragédii. Na https://www.youtube.com/watch?v=I01sc3Etz5s naleznete ukázku díla. Druhou tragédií byla aféra Guichard. Henry Guichard měl královská privilegia na činohru a připravoval divadelní hru. Chyběla mu hudba a v tomto okamžiku požádal o spolupráci Lullyho. Lully podmínky dohody odmítl. Později se dozvěděl, že jej chce Guichard otrávit směsí tabáku a arzénu. Lully Guicharda obvinil z travičství, ale proces nevyhrál. Guichard se stáhl do ústraní, kde si lízal rány. Roku 1676 podnikl sérii protiúderů, kdy pařížskou veřejnost krmil špínou a soukromými informacemi z Lullyho života. Prý měl velmi dobré informace. Roku 1677 přichází ISIS. Ukázka je na https://www.youtube.com/watch?v=uL6EtdH3bho z filmu KRÁL TANČÍ. Z této doby pochází příhoda, která vstoupila do dějin stomatologie. Ludvíkův syn si likvidoval chrup sladkostmi a nešlo ho nijak zastavit. Měl šestnáct let a zkažené druhé zuby. Vše začalo otokem, který se zvětšoval. Za pět dní přestal dauphin vidět na levé oko a poprvé byli přivoláni lékaři. Bylo jasné, že jednat se musí hned. Vytrhli dauphinovi dva zuby, ale zákrok nedokončili pro silné krvácení. Později jej zastavili narychlo dopraveným ledem. Při konzultacích došli k závěru, že vytažené zuby nejsou celé a druhý den se tahaly zbytky. To už byl nachystán Lully se svým orchestrem. Během druhého zákroku hrála hudba složená z několika stovek hudebníků. Dodnes, když u francouzského zubaře vyvádíte, zeptá se vás, zda má zavolat filharmonii. Roku 1678 skládá BELLÉROPHON a roku 1682 se dvůr Ludvíka XIV. stěhuje do Versailles. Následující rok zemřela Marie Terezie Habsburská a Lully na její počest uvedl tragickou operu PHAETON. Dva roky poté získává šlechtický titul a je jmenován Královským sekretářem. Z této doby pochází svědectví o Lullyho výbušné povaze, kdy ve zlosti rozbíjel hudební nástroje. Život je účetní kniha, která vidí nerada červená čísla. Roku 1685 začíná Lullyho pád. Trval dva roky a začal homosexuální aférou s pážetem jménem Brunet. Na přetřes přišly orgie na dvoře Ludvíka II. Josefa Bourbonského, zvaného Vendome a král Lullymu jeho chování vyčetl. Ludvíkův syn se totiž několik let před tím stal obětí sexuálního harašení, kdy jej opilí šlechtici sváděli k homosexuálním hrátkám. V tehdejší době se tvrdilo, že stačí jednou okusit a je pozdě. Pokud se ptáte, kde se v Louvru vzali opilí homosexuálové, pak šlo o přátele a milence Filipa I. Orleánského. Lullymu též přitížilo, že ode dvora se vytratily desítky umělců a šli tvořit jinam. Také je možné, že zbytek spojil své síly a začal proti Lullymu intrikovat. Lully pochopil, že si ukrojil velký koláč a napsal králi omluvný dopis. Jejich čtyřicetileté přátelství bylo v troskách. Možná by se znovu dalo obnovit, ale proti Lullymu pracoval čas. Paní s kosou, symbolizující smrt, již měla nabroušeno, nicméně Lullyho zabila taktovka. Když Lully s Racinem chystali IDYLLE SUR LA PAIX, doporučil mu král provést rozsáhlé škrty a přestal jej přijímat. Svoji další operu ARMIDE z roku 1687 již neuváděl na dvoře Ludvíka XIV., ale v Paříži. Stejného roku zasáhly Ludvíka XIV. zdravotní potíže. Do paláce byl pozván doktor Charles-François Félix de Tassy, který Ludvíkovi odoperoval hnisavou píštěl. Stav krále byl vážný a čekalo se nejhorší. Jako prosbu za uzdravení krále složil Lully TE DEUM. Na vlastní náklady najal 150 zpěváků. 8. ledna 1687 se při premiéře v kostele des Pères Feuillants udeřil taktovkou do nohy a poranil si prst. Lully používal ceremoniální těžkou hůl, nikoliv lehoučkou taktovku, jak ji známe dnes. S temperamentem jemu vlastním udával úderem o zem takt, až si prorazil nohu. Rána se zanítila a Lully odmítl amputaci. K té nakonec došlo, ale pozdě, 22. března 1687 zemřel a pochován byl v Notre Dame. V rukou drží roli papíru, jako by komponoval, nebo čekal radu. Pozoruhodné je, že Lullyho díla se hrají přesně, jak je napsal. Tři sta let po jeho smrti, jako by stále bylo slyšet dunění jeho hole. Ve francouzské kultuře je prostě tabu Lullyho aranžovat jinak. Význam Lullyho pro francouzskou kulturu. Lully tvořil na královském dvoře a jeho díla se archivovala. V jeho době žila stovka dalších vynikajících hudebníků, kteří psali na perifériích a po jejich smrti se notové party hodili k roztopení krbu. Prostě. Lully proslavil Ludvíka. Ludvík proslavil Lullyho. A oba proslavili Francii. My se s Lullym rozloučíme ukázkou s PSYCHÉ na https://www.youtube.com/watch?v=cRdBrZLnTG4 Střípky, zajímavosti: BALLET ROYAL DE LA NUIT bylo dvorní baletní dílo, které vstoupilo do historie. Ludvík XIV. vystoupil v kostýmu boha Apollóna a stalo se tak 23. února 1653. Abyste si udělali představu, o co šlo, pusťte si https://www.youtube.com/watch?v=BMvpvDjFvHA Šlo o čtyřaktovku, která měla premiéru v hotelu Petit. Šlo o vícefunkční palác patřící Bourbonům. Hudbu složil Louis de Mollier, Michel Mazuel a Jean-Baptiste Lully. Libreto napsal básník Isaac de Benserade. Architektem scény italský malíř Giacomo Torelli, kostýmy od Henry Gissey. Choreografie pravděpodobně Lully, režii neznáme. Hlavním dějem baletu je souboj Tmy a Světla. S Tmou přichází Nebezpečí a Strach. S nadcházejícím východem Slunce nastupuje Pořádek a Harmonie. Jedná se o alegorické figury, které zde skutečně vystupovaly. Všechny role hráli šlechtici, včetně Venuše, Flóry, Fauny a Aurory, ženské role patřily k rolím „en travestie“. Na jevišti vládla antika a řecké divadlo hráli vždy muži. Ludvík svým vystoupením prezentoval sílu a zdraví. Představení trvalo třináct hodin, dalších tři hodiny spotřeboval Ludvík na maskérnu, kostým a rozcvičení.