Maurice Barrier

Maurice Barrier se k herectví dostal přes sborový zpěv, nakonec zakotvil u divadla a filmu, u nás jsme jej mohli vidět v několika Belmondových nebo Delonových filmech, ještě více uplatnění našel v televizi. Narodil se v malém městečku Malicon-sur-Sarthe západně od Paříže a pocházel z prostých poměrů, matka byla v domácnosti, otec pracoval jako truhlář. Barrier dnes sám říká, že vyrůstal v harmonickém rodinném prostředí, i když ve značné chudobě. Ve čtrnácti letech začal pracovat s otcem, později pomáhal u bratrance v lahůdkářství, vyzkoušel i jiná řemesla. V osmnácti letech vstoupil do pěveckého sboru v Le Mans nedaleko od svého rodiště, současně na místní konzervatoři začal studovat zpěv. Od sborového zpěvu v divadle se postupně dostal k herectví a v letech 1959-1964 působil v Comédie de l’Ouest v Remeši, kde bez odborné průpravy zazářil v řadě velkých postav světové i domácí klasiky (Othello, Ruy Blas, Macbeth, Višňový sad, Antigona). Tady také potkal svou manželku, taktéž herečku Hélène Manesse (*1941), vzali se v roce 1962. V polovině šedesátých let dostal nabídku k účinkování v Paříži, což mu vzápětí přineslo i první příležitosti před kamerou. Kamera jej zachytila poprvé v roli legendárního mušketýra d’Artagnana v televizním filmu PŘEVZETÍ MOCI LUDVÍKEM XIV. (La prise de pouvoir de Louis XIV, 1966), který ve Francii natočil slavný italský režisér Roberto Rosselini. Příležitostně se pak objevoval v dalších televizních filmech a seriálech, jevištní praxi na přelomu 60. a 70. let absolvoval v pařížském divadle Théâtre de l’Est parisien. Později na dalších pařížských scénách spolupracoval s nejvýznamnějšími režiséry (Raymond Rouleau, Pierre Mondy) a účinkoval také na legendárním divadelním festivalu v Avignonu (Rukojmí, 1977). K filmu se Barrier dostal až na prahu čtyřicítky již jako vyzrálý divadelní herec a poprvé jsme jej mohli vidět v historické komedii MANŽELÉ Z ROKU II (Les mariés de l’an deux, 1971) v menší roli předsedy soudu. V 70. letech se pak objevil v několika dalších u nás známých filmech, sám Barrier později řekl, že čtyřikrát si jej přímo u produkce vyžádal k natáčení Alain Delon. Hrál tak například vyšetřujícího soude (DVA MUŽI VE MĚSTĚ – Deux hommes dans la ville, 1973) nebo gangstera Jacquese Helmana (CIKÁN – Le gitan, 1975), větší příležitost dostal jako kriminálník René Bollec ve filmu POVÍDKA O POLICAJTOVI (Flic Story, 1975). V negativně pojatých rolích uplatnil svou vizáž také v několika komediích s Pierrem Richardem. Poprvé se sešli u filmu VELKÝ BLONDÝN S ČERNOU BOTOU (Le grand blond avec une chaussure noire, 1972), kde Barrier hrál tajného agenta Chaperona. Později spolu točili ještě filmy OTEC A OTEC (Les compères, 1983) nebo UPRCHLÍCI (Les fugitifs, 1986). Mezitím se Barrier znovu dostal ke spolupráci s Jacquesem Derayem a J. P. Belmondem (DOBRODRUH – Le marginal, 1983). I když v osmdesátých letech filmové natáčení omezoval, sluší se připomenout ještě melodramatický příběh z doby po první světové válce ŽIVOT A NIC JINÉHO (La vie et rien d’autre, 1989) režiséra Bertranda Taverniera, kde se v roli sochaře Mercadota setkal s Philippe Noiretem. Vedle početné spolupráce s televizí nadále hrál divadlo, v 90. letech často vystupoval na jevišti Théâtre National de la Colline, naposledy jej diváci mohli vidět v Théâtre Marigny ve slavné hře Dvanáct rozhněvaných mužů (1997). Tato inscenace mu také v závěru kariéry přinesla prestižní Molièrovu cenu za výkon ve vedlejší roli. S filmem tehdy spolupracoval již jen výjimečně, například v historickém snímku LUDVÍK, KRÁL DÍTĚ (Louis enfant roi, 1992) ztvárnil skutečnou postavu gardového velitele hraběte de Guitaut. Před kamerou stál naposledy v letech 2004-2005 v rámci několika televizních filmů. V současné době žije Maurice Barrier v soukromí v Burgundsku ve vesnici Montreal, která je rodištěm jeho manželky, divadelní a filmové herečky Hélène Manesse (*1941).