Elvira Popesco

Zajímavá, schopná, talentovaná, vždy plná energie a ve své době úspěšná herečka, později i divadelní režiserka Elvira Popesco – Popescu se narodila 10. 5. 1894 v Bukurešti v Rumunsku. Vystudovala uměleckou školu Artá Dramaticá, pod vedením herců-pedagogů Constantina Nottara a Aristizza Romanescua. Na scéně Národního divadla v Bukuresti se tak ocitla už v 16 ti letech, kdy ztvárnila Julii, a za krátko se ocitla také před kamerou, bylo to v roce 1912, a hrála samu sebe ve snímku - Indipendenta Romanini. Režiser J. Demetriade, ji v roce 1919 zajistil vzhledem k jejímu věku velmi zajímavé místo - umělecké ředitelky divadla Excelsior. Za čas přijala Elvira i místo herečky, protože se jí po hraní stýskalo a to v v divadle Mic. V roce 1923 se objevila znovu ve filmu Tigancusa v režii Alfreda Halma, což byl její poslední rumunský snímek. Známý francouzský dramatik Louis Verneuil, který byl jejím dobrým známým ji přemluvil, aby se odstěhovala do Francie, a Popescu se skutečně na počátku roku 1924 ocitá v Paříži, aby tak započala další zajímavou éru svého života. Pod citlivým vedením Verneuila hrála hlavní roli v Ma Cousine de Varsovie, v divadle de la Michodire, kde hrála do roku 1956, a na jejím hereckém kontě se objevovaly hlavně dramata současných autorů, na které se specializovala. V roce 1956 se stala ředitelkou i režisérkou divadla Marigny, kde působila do roku 1978. Ještě ve věku 78 let hrála v divadle ve hře: La Mamma, kterou také režírovala. Elvira Popescu byla třikrát vdaná. První manžel byl rumunský herec a komik Aurel Athanasescu (od roku 1910), se kterým měla dceru Altheu-Tatianu, poté se za šest let rozvedli a Elvira se vdala za Manolescu-Ion Strunga, rumunského ministra průmyslu a obchodu, i s tím se před odjezdem do Francie rozvedla, a třetím manželem se stal francouzský aristokrat - hrabě Maximillien Sébastien Foy, manželství ukončila jeho smrt v roce 1967. I jako filmová herečka se Elvira ve Francii hodně činila a jen několik filmů namátkou od roku 1938 : La Présidente, Tricoche et Cacolet, Ils étaient neuf célibataires v režii Sachy Guitry, nebo v roce 1939 Paradis perdu, Austerliz – 1940, nebo např. Plein soleil v režii René Clémenta 1960. Jak vidno měla Popescu štěstí nejen na dobré režisery, ale i filmy. Získala také několik ocenění – v roce 1987 Moliérovu cenu za celoživotní umělecký přínos, a roku 1989 cenu prezidenta Francoise Mitterranda řád Čestné legiie - Légion d'honneur. Elivira Popesco zemřela v Paříži v roce 1993 ve věku 99 let. Marta Holubová-clara.bow