Sacha Guitry

Od smrti Sachi Guitryho uplynulo již více než půl století, jeho umělecký odkaz ale zůstává živý, vracejí se k němu nejen divadla, ale i filmoví a televizní tvůrci a Sacha Guitry je dodnes vnímán jako jedna z nejdůležitějších osobností francouzského divadla a filmu 20. století, kromě toho psal knihy, maloval, hojně se uplatnil také jako novinář, pracoval též pro rozhlas. Narodil se jako Alexandre Georges Guitry v Petrohradě do divadelnické rodiny, jeho otcem byl Lucien Guitry (1860-1925), francouzský herec, který byl v té době angažován v Rusku, divadlu se věnovala také matka René Delmas. Jako student byl Sacha Guitry nepříliš úspěšný a ve velmi mladém věku se po vzoru rodičů začal angažovat v divadle, svou první hru napsal ostatně v sedmnácti letech. Od roku 1902 do své smrti napsal celkem 124 her, z nichž mnohé dodnes patří k uváděným kusům na francouzských i zahraničních scénách. Psal hry různých žánrů, komedie, dramata, muzikály, ve většině z nich hrál také sám hlavní roli. Na jevišti přitom často zůstával sólovou osobností, protože pro své postavy psal sáhodlouhé monology a ostatní herci jen zřídka dostali větší prostor. První velký úspěch zaznamenal na jevišti Théâtre des Mathurins s vlastní hrou Nono v roce 1905. Jeho další hry uváděla řada stěžejních pařížských scén jako Théâtre Antoine, Théâtre de la Madeleine nebo Théâtre de Paris. Pronikl i na jeviště nejslavnějšího francouzského divadla Comédie Française, někdy hned napoprvé (například s hrou Adam a Eva), jindy jeho hry absolvovaly delší pouť z bulvárních scén. To byl příklad hry Žárlivost uvedené poprvé v Théâtre des Bouffes-Parisiens v roce 1915, v Comédie Française měla premiéru až v roce 1932 (mimochodem, je to jeden z kusů uváděných dodnes). V průběhu první světové války Sacha Guitry učinil první zkušenost s filmem – jako režisér realizoval vhodně načasovaný vlastenecký dokument TI Z NÁS (Ceux de chez nous, 1915) zachycující významné osobnosti francouzské kultury jako byli Auguste Rodin nebo Auguste Renoir. Ačkoli Sacha Guitry poutal pozornost především svou neúnavnou prací, proslul také bohémským stylem života a četnými milostnými románky. Vztah k ženám je v jeho životě zajímavou kapitolou – k něžnému pohlaví se vymezoval s určitou ironickou nadřazeností, což dokládají nejen jeho hry a filmové scénáře, ale i četné glosy a dodnes citované repliky. Na druhou stranu, ženy v jeho životě hrály důležitou roli; byl celkem pětkrát ženatý (vždy s herečkami), řada pramenů po jeho boku uvádí i četné milenky, opět se slavnými jmény z herecké branže jako Jane Avril, Mona Goya nebo Yvette Lebon. Jeho první manželkou byla od roku 1907 herečka Charlotte Lyses (1877-1956), která byla předtím paradoxně milenkou jeho otce. Podruhé se oženil se slavnou herečkou Yvonne Printemps (1894-1977), s níž strávil třináct let (1919-1932). Yvonne hrála ve více než třiceti Guitryho hrách, mimořádný úspěch měla především hudební komedie Mozart (1925), uvedená v Théâtre Édouard VII. a následně i v zahraničí. Vztah Yvonne Printemps a Sachi Guitryho nebyl sice příkladný, ale jejich spojení v divadle patřilo k vrcholům kariéry jich obou. Od roku 1932 žili odloučeně, po rozvodu v roce 1934 pak Yvonne Printemps žila trvale s hercem Pierrem Fresnayem. K filmu si Guitry dlouhou dobu zachovával odstup, protože byl přesvědčen, že toto médium nemůže mít takový umělecký dosah jako divadlo. V polovině třicátých let jej ale jeho třetí manželka Jacqueline Delubac (1907-1997) přesvědčila, že film má možnosti uchovat jeho umění na dlouhou dobu. Od roku 1935 natočil Sacha Guitry přes třicet filmů, z nichž polovina měla základ v jeho divadelních hrách, ke druhé polovině pak napsal původní scénář. Stejně jako na divadle, tak i ve filmu si Guitry neodpustil přidělit si v prakticky každém svém filmu hlavní roli. Než se pustil do první samostatné režie, spolupracoval s již osvědčenými tvůrci. Poprvé to bylo s Fernandem Riversem na filmu PASTEUR (1935), životopisném příběhu objevitele vakcíny proti vzteklině. Z finančního hlediska byl tento film sice propadákem, ale Guitry si práci s filmem zamiloval. S Riversem pak natočil v odlehčenějším žánru film HODNĚ ŠTĚSTÍ (Bonne chance, 1935), kde jeho hereckou partnerkou byla manželka Jacqueline Delubac. Jako samostatný režisér realizoval Guitry zajímavý film ROMÁN PODVODNÍKA (Le roman d'un tricheur, 1936), který je v podstatě němý, zvukovou složku zde zastupují jen retrospektivní monology hlavního hrdiny (v titulní roli pochopitelně opět sám Guitry). Z dnešního pohledu šlo o velmi inovativní přístup, což paradoxně ocenili diváci ve Francii i v zahraničí, zatímco odborné recenze se k titulu stavěly rezervovaně. Jestliže divadelní hry Sachi Guitryho řeší především mezilidské vztahy, věčný spor mezi mužem a ženou, ve světě filmu zanechal nesmazatelnou stopu především jako tvůrce výpravných historických eposů. Prvním takovým (a hned mimořádně úspěšným) byl film PERLY Z KORUNY (Les perles de la couronne, 1937) natočený ve spolupráci s Christianem-Jaque. Příběh klenotů z královské koruny byl vyprávěn v několika časových rovinách, což byl styl, jehož se Guitry držel i později. Film byl nominován na Mussolinoho pohár za nejlepší film na festivalu v Benátkách, tuto trofej sice nezískal, ale Guitry obdržel cenu za nejlepší scénář. Podobně koncipovaný byl i další film HISTORKY ELYSEJSKÝCH POLÍ (Remontons de Champs-Elysées, 1938), který tentokrát vyprávěl historické příběhy ve vztahu ke konkrétnímu místu. V roce 1939 se Guitry rozvedl s Jacqueline Delubac v červenci téhož roku se oženil počtvrté. Jeho novou ženou se stala herečka Genevieve de Séréville (1914-1963), která je na rozdíl od předchozích manželek v uměleckém světě známá pod jeho jménem, tedy Genevieve Guitry. Pochopitelně hrála v manželových filmech, hlavní hrdinku v mladém věku ztvárnila například v životopisném snímku PODIVNÉ OSUDY DESIRÉE CLARY (Le destin fabuleux de Desirée Clary, 1942). Účinkovala také v nových manželových hrách v pařížských divadlech i na turné po Francii. Rozešli se na jaře 1944, rozvod se ale konal až o pět let později, v roce 1949. Po osvobození se Sacha Guitry stal jednou z nejznámějších osobností kultury, které byly perzekuovány v souvislosti s kolaborací s německým okupačním režimem. Dnes je jasné, že Guitry se kolaborace nedopustil, pracoval jen s francouzskými tvůrci, jeho hry se dokonce nesměly uvádět v Německu a i na půdě Francie měl problémy s cenzurou. Skutečným důvodem jeho pronásledování po válce byl – stejně jako v jiných případech, známých ostatně i z historie českého filmu – luxusní styl života, jímž v těžkých dobách okupace provokoval. Guitry byl dva měsíce vězněn a tuto životní zkušenost později zpracoval v jedné ze svých knih. Nakonec byl obvinění zproštěn, nicméně zatrpkl a na další tři roky prakticky rezignoval na uměleckou činnost. Až v roce 1948 se vrátil do světa filmu s dalším životopisným snímkem KULHAVÝ ĎÁBEL (Le diable boiteux, 1948) o slavném francouzském diplomatovi Talleyrandovi (opět natočeno na základě divadelní hry). Později již ze zdravotních důvodů rezignoval na participaci ve svých filmech jako hlavní protagonista; například v černé komedii JED (La poison, 1951) si v nevelké roli zahrál sám sebe, zatímco hlavní part svěřil slavnému Michelu Simonovi. Méně aktivní byl také v psaní; zatímco ve dvacátých letech psal několik her ročně, po svém návratu ze soukromí v roce 1948 realizoval již jen sedm kusů určených pro jeviště. Příležitostně se ale vracel k režii svých starších her na různých pařížských scénách. S Genevieve Guitry žil odloučeně již od roku 1944, ale rozvedli se až v roce 1949. Krátce nato se popáté oženil s Lanou Marconi (1917-1990), opět herečkou, tentokrát o třicet let mladší. Také ona hrála v manželových filmech, stejně tak i v divadelních hrách. Po Guitryho smrti se pak již jako herečka neangažovala. Filmovou kariéru uzavřel Sacha Guitry důstojným způsobem – v polovině padesátých let natočil dva velkoryse pojaté historické eposy KDYBY MI VERSAILLES VYPRÁVĚLY (Si Versailles m'était conté, 1954) a KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA (Si Paris nous était conté, 1956). Opět se jednalo o příběhy v průběhu několika staletí vázané na určité místo; Guitry historická fakta ve svých filmech pojímal vždy velmi vlažně, ale jako fabulátor prokázal geniální schopnost zasadit do historického rámce životné romantické historky oživené skvělými dialogy a humornými replikami. Guitry byl v té době již legendou a oba filmy se mu podařilo zaplnit neuvěřitelným počtem prakticky všech významných herců své doby. To se také odrazilo v úspěšnosti v kinech – první ze jmenovaných filmů s příběhy z Versailles byl s bezmála sedmi milióny diváků jedním z největších triumfů 50. let. Mezi těmito dvěma filmy natočil Sacha Guitry ještě životopisný příběh NAPOLEON (Napoléon, 1955), který je známý i u nás a s více než pěti milióny diváků znovu úspěšně zaútočil na přední příčky v návštěvnosti kin. Definitivně poslední Guitryho prací za kamerou byl film VRAHOVÉ A ZLODĚJI (Assassins et voleurs, 1957). Ze zdravotních důvodů zde již Guitry nehrál (což se stalo poprvé) a realizoval jen jej jako scénárista a režisér. Sacha Guitry zemřel v Paříži 24. července 1957 ve věku 72 let a je pohřben na Montmartru. Jeho osobnosti a uměleckému odkazu se již za jeho života věnovala řada publikací, dodnes vycházejí četné životopisně laděné knihy, zvláště pečlivě se mu dlouhodobě věnuje divadelní historik Jacques Lorcey, který o něm napsal již devět prací, reprezentativním výsledkem jeho snah je především třídílná publikace Sacha Guitry a jeho svět (2001-2002).