Fosco Giachetti

Ve třicátých a čtyřicátých letech patřil herec Fosco Giachetti k předním milovníkům italského filmu, u nás jej známe spíše až z pozdějších vedlejších rolí. Pocházel z Livorna, s divadlem začínal u několika společností v Toskánsku, herectví se ostatně věnoval již jeho starší bratr Gianfranco Giachetti (1888-1936). První zkušenosti na jevišti získával pod vedením slavného herce Ermeta Zacconiho, později účinkoval ve společnosti Tani Pavlovové, herečky ruského původu, ve třicátých letech hrál s Renatem Cialentem K filmu se Fosco Giachetti dostal až ve třicátých letech a jeho debutem byla vedlejší role v Bonnardově detektivce ZMIZELÁ SMLOUVA (La trattatto scomparso, 1933), první větší příležitost dostal v příběhu ze života důstojníků BÍLÁ ESKADRONA (Lo squadrone bianco, 1936). Tento film spadá do okruhu propagace italského fašismu, ať už skryté nebo otevřené, a s tímto typem filmů bývá Fosco Giachetti často spojován. Se svou mužnou tváří a chraplavým hlasem se však stal jedním z idolů tehdejší doby. Dvakrát získal Volpiho pohár pro nejlepšího herce na festivalu v Benátkách, a sice za filmy VÝSTŘEL (Il colpo di pistola, 1942) a BENGHÁZÍ (Benghasi, 1942). Úspěchy mu přinášely i role v historických kostýmech, jednu z hlavních postav hrál v PÁDU KARTÁGA (Scipione l´africano, 1937), titulní roli slavného hudebního skladatele ztvárnil v životopisném filmu TŘI LÁSKY VERDIHO (Giuseppe Verdi, 1938). Hlavní roli mu nabídl také film zasazený do španělské občanské války ALCAZAR (L´assedio dell´Alcazar, 1940), který patřil k ukázkovým produktům fašistické propagandy a všem zúčastněným umělcům byl po válce vyčítán (v roce 1941 byl nicméně na festivalu v Benátkách oceněn nejvyšší trofejí, Mussoliniho pohárem). Z jeho dalších vystoupení před kamerou stojí za zmínku pozoruhodný výkon po boku Alidy Valli ve filmu ŽIVOT ZAČÍNÁ (La vita ricomincia, 1945). Po válce nastal ve filmové kariéře Fosca Giachettiho jistý útlum, jednak byl již ve věku, kdy nemohl být prvním milovníkem, kromě toho s sebou také nesl cejch herce spojovaného s fašistickými propagandistickými filmy. K době závěru války se vrátil velkou příležitostí Reného Clémenta ve francouzském filmu KRYSY (Les maudits, 1946), zaujal také jednou z hlavních rolí v italské adaptaci BRATŘÍ KARAMAZOVÝCH (Il fratelli Karamazoff, 1947). Začal znovu hrát více v divadle, později navázal také spolupráci s televizí. Padesátá léta přinášela Giachettimu již jen vedlejší role, ve filmu DŮM VZPOMÍNEK (Casa Ricordi, 1954) se na podstatně menším prostoru vrátil ke své někdejší roli Giuseppe Verdiho, po boku slavného francouzského komika Fernandela hrál v komedii ČTYŘI KROKY V OBLACÍCH (Sous le ciel de Provence, 1956). Na přelomu 50. a 60. let dostal několik nabídek od tvůrců tehdy velmi populárního žánru filmů sandálu a meče (DOBYVATEL ORIENTU – Il conquistatore dell´Oriente, 1960; ACHILLŮV HNĚV - L´ira di Achille, 1962). Více než ve filmu pracoval v šedesátých letech pro televizi, kde účinkoval v řadě adaptací literárních předloh (HRABĚ MONTE CHRISTO – Il conte di Monte Cristo, 1966; Z MÝCH ŽALÁŘŮ – Le mie prigioni, 1968). Poslední role před kamerou odehrál v Bertolucciho KONFORMISTOVI (Il conformista, 1970) a po boku J. P. Belmonda ve filmu NÁSLEDNÍK (L´héritier, 1973). Fosco Giachetti zemřel následkem infarktu v Římě 22. prosince 1974 ve věku 74 let.