Mark Donskoj

Národní a Zasloužilý umělec RSFSR i SSSR Mark Semjonovič Donskoj byl význačný filmový režisér a scénárista. Mimoto si tento několikanásobný nositel Stalinovy ceny (z let 1941, 1946 a 1948) a dvojnásobný nositel Leninova řádu (1944 + 1971), jehož filmy získávaly přední ocenění na mnoha domácích i mezinárodních festivalech, jako první umělec vysloužil r. 1977 vysloužil titul Hrdina socialistické práce i další vysoká sovětská vyznamenání: Řád rudého praporu práce (1939) a Řád Říjnové revoluce (1981). Narodil se 21.února (čili 6. března) 1901 v Oděse. Pocházel chudobné, leč intelektuálně založené rodiny židovského ševce a od dětství se v něm svářely dvě hlavní záliby - divadlo a sport. Během občanské války bojoval v Rudé armádě, což mu vyneslo desetiměsíční zajetí od "bílých", během něhož mu několikrát šlo doslova o holý život. Po vítězství sovětské moci začal studovat medicínu (psychologii), po krátkém čase ale přešel na Právní fakultu sociálních věd Krymské univerzity M. V. Frunzeho v Simferopolu, přičemž stále aktivně (na poloprofesionální) úrovni sportoval - hrál fotbal, boxoval a věnoval se závodní střelbě. Po absolutoriu v r. 1925 Donskoj působil jako vyšetřovatel ukrajinského Nejvyššího soudu, což ho ale nijak neuspokojovalo. V té době vznikla jeho první kniha "Vězňové", která předznamenala nový směr životní cesty svého autora, jehož zájem už natrvalo ovládl film. Hned příští rok proto nabídl své služby 3. moskevskému filmovému studiu a byl přijat. Nějaký čas sbíral zkušenosti coby scénárista a pomocný režisér, ale už roku 1927 natočil svůj debutní film "V bolšom gorodě". Jeho úspěch otevřel Donskomu cestu k další práci, takže jej pak čekal skoro kažý rok nový film. Zpočátku si vybíral spíše romantická témata, postupně se ale věnoval také adaptacím knižních děl. Ve zvláštní oblibě měl romány M. Gorkého, jehož životopisná trilogie ("Dětství" - 1938, "Mezi lidmi" - 1939 a "Moje univerzity - 1940) mu vynesla přízeň publika a mnoho odborných ocenění. V době 2. světové války pod jeho vedením vznikly i další dva slavné filmy - "Jak se kalila ocel" (1942, podle románu N. Ostrovského) a "Duha"( Raduga - 1944), jíž později jen o vlásek unikl OSKAR v kategorii "Nejlepší cizojazyčný film". "Duha" silně zaujala i prezidenta Roosevelta, který režisérovi po jeho shlédnutí zaslal osobní blahopřejný telegram. S dalšími dvěma snímky "Venkovská učitelka (1947) a "Alitet odchází do hor" (1949) Donskoj u domácích kritiků tak trochu narazil, přestož zvláště první z nich sklízel v Evropě nadšené ovace. Reputaci si napravil až uvedením adaptací Gorkého románů "Matka" (1955) a "Foma Gordějev" (1957). Následoval snímek "Ahoj, děti!" (1962), který byl režisérovým varováním před hrozbou jaderné zkázy a trilogií "Matčino srdce" (1965), "Matčina věrnost" (1966) a "Naděžda" (1978) věnovanou životu V. I. Lenina, se tvorba velkého režiséra pomalu uzavírá. Jeho posledním snímkem byla filmová adaptace jedné z Gorkého prvních (tzv. "bosáckých") povídek "Manželé Orlovovi" (1978). Mezi svými kolegy byl Mark Donskoj známý svým svou poněkud cholerickou povahou a svérázným smyslem pro humor, který však někdy zabíhal až do značně tvrdých "kanadských" žertů. Tento vzrůstem nevelký, ale svalnatý a energický muž byl během svého života 2x ženatý. Jeho první manželkou byla prodavačka (a později vedoucí) velkého moskevského knihkupectví Antonina, se kterou měl syna Jurije. Po deseti letech manželství však pětatřicetiletý Mark Donskoj zahořel láskou k sedmnáctileté Irině Borisovně a zažádal o rozvod. Byl z toho ohromný poprask, protože něco takového se neslučovalo s "morálkou sovětského umělce", ale Donskoj neustoupil a nový sňatek si doslova vydupal. Jeho vyvolená mu porodila syna Alexandra a dlouhých 45 let mu byla oddanou a trpělivou manželkou i výkonnou spolupracovnicí (měla značný literární talent, takže manželovi často pomáhala se psaním a úpravou scénářů). Když počátkem jara 1981 oslavil Mark Donskoj v plné síle své 80. narozeniny, nikdo netušil, že o pouhé dva týdny později už nebude mezi živými - zemřel náhle a naprosto nečekaně 21. března. Jeho hrob (o nějž se dělí s Irinou, která svého muže přežila o pouhých 2 a půl roku ) se nachází na moskevském Novoděvičim hřbitově.