Hana Kvapilová

Česká herečka Hana Kvapilová se narodila jako Hana Kubešová v Praze dne 29. listopadu 1860. Umělecké sklony měla bezpochyby po svém otci Gustavu Kubešovi (1837 – 1889), který ve Spálené ulici provozoval restaurátorskou dílnu a spolupracoval s různými církevními objekty, jejichž artefakty opravoval a navracel jim ztracený lesk. Hana otci od útlého mládí v dílně vydatně pomáhala, díky velké zručnosti uměla práce nejen typicky ženské – např. šití, ale též dobře malovala a uměla si poradit i s náročnější řezbářskou činností apod. Hanina matka se jmenovala Marie. Byla původem schovanka z čelákovické farmy, rodným jménem Urbanová. Šlo o odměřenou a přísnou ženu, bez špetky pochopení pro umění a tím spíš pro divadlo, ke kterému naopak choval velkou lásku Hanin otec. V očích matky byli herci pouhými komedianty, kteří se nemorálně chovají a žijí proti zásadám jakékoliv mravnosti. Jedna věc se ovšem matce upřít nedala – dnes bychom řekli, že byla lépe ekonomicky založená nežli otec. To ona se snažila držet skromný rozpočet domácnosti, aby rodina, do níž patřil ještě Hanin mladší bratr Gustav, vyžila. Otcova firma v roce 1873 zkrachovala. Lehkomyslný Gustav Kubeš se pustil do nerozvážného obchodování a zůstaly mu jen dluhy. Mladinká Hana, sotva odrostlá dětským střevíčkům, se o to víc zapojovala do práce a kromě restaurátorské výpomoci přijímala nejrůznější příležitostné práce, aby uživila rodinu, zejména pak milovaného brášku Gustava, na kterém velmi lpěla a který v r. 1888, kdy již z Hany Kubešové byla skutečná herečka, zemřel ve věku pouhých osmnácti let na těžkou diabetes. Hana Kubešová však touhu po divadle v sobě nedokázala potlačit. Poprvé se vzepřela přísné matce ve chvíli, kdy ji chtěli rodiče provdat za zámožného dr. Tauše. Sňatek měl být ryze spásný – Hana tak měla přinést rodině vytoužené peníze. Vzepřela se a odmítla odložit svou důstojnost tím, že vstoupí do svazku s nemilovaným člověkem navíc do svazku uzavřeného na základě zištného obchodu. Otec dceru chápal, matka nikoliv. Otec nakonec na čas od rodiny odchází. Snad soužití s Haninou matkou, ženou chladnou a bezcitnou, vykonalo na jeho psychice své. Hana začíná v polovině 80. let 19. století budovat svou vlastní životní cestu. Je jí už 24 let, je tedy ve věku, kdy jiné dívky jsou již několik let vdané a mají své rodiny, když se začíná objevovat na jevišti. Ochotnicky hraje v Malostranské besedě a dalších drobných pražských scénách, až si ji povšimnou manželé Švandovi – tedy Pavel Švanda a jeho choť Eliška, přední herečka Národního divadla. Pavel Švanda ze Semčic má však také svou vlastní divadelní společnost včetně stálé pražské scény (Švandovo divadlo), kam talentovanou Hanu okamžitě angažuje. Hana se stává oblíbenou představitelkou mladých žen a dívek, bravurně zvládá náročné texty s dramatickým a tragickým podtextem. Averze vůči dceřině vysněné práci se stupňuje v očích Haniny matky, která tlačí Hanu do stále větší finanční podpory svojí a syna Gustava. Bratra Hana opravdu miluje a i přes jakékoliv neshody s matkou cítí v sobě, že mladšího brášku musí ochraňovat, platí jeho výdaje a podporuje jej ve studiu. Jeho mladičký život je však – jak je výše řečeno – drasticky přerván těžkou nemocí. Tato velká životní ztráta zanechá na Hanině duši výrazný šrám. V roce 1887 se Hana Kubešová tajně zasnoubila. Její láskou se po několik let stal herec Eduard Vojan (1853 – 1920), herecký kolega ze Švandovy společnosti. Oba milenci spolu často vystupují na jevišti a prožívají dramata nejen na divadelních prknech, ale i v soukromí. Vojan jako vyvolený její dcery je silně nenáviděn Haninou matkou. Hana i přes blížící se třicítku a povědomí, že matka má na ni silný negativní vliv, nedokáže s rodinou zcela zpřetrhat pouta. Jejich bouřlivé povahy vyvolávají stále větší napětí a rozpor emocí. Snoubenci se rozcházejí. Zůstávají však přáteli a i v pozdějších letech je Eduard Vojan, kdy již oba bývalí snoubenci jsou členy činohry Národního divadla, blízký přítel a důvěrník Hany Kubešové a nepostradatelný rádce. Po Vánocích roku 1889 hrála Hana Kubešová vílu Světlanu v pohádce „Sedm havranů“. Tehdy za ní do šatny přišel mladý básník, začínající novinář a později též režisér Národního divadla Jaroslav Kvapil (1868 – 1950). Mladého muže nová tvář scény Národního divadla, kam Hana nastoupila o rok dříve – r. 1888 – zcela okouzlila a ani jí nebyl o osm let mladší spisovatel lhostejný. Avšak věkový rozdíl Hanu velmi trápil, vypadala sice sama o pár let mladší, přesto se kvůli zamilovanému mladíkovi snažila i „papírově“ omladit a namísto roku narození 1860 uváděla 1866, neboť z poslední nuly šla nejlépe udělat šestka. Samozřejmě ani s touto známostí nesouhlasila Hanina matka, ale Hana byla tentokrát silnější. R. 1889 ztratila otce a při přemítání nad jeho hrobem došla k závěru, že musí si více razit svou životní cestu a nepodléhat matčinu vlivu. Přesto uplynuly dlouhé čtyři roky, než mezi činoherní herečkou a stále úspěšnějším spisovatelem a novinářem byl uzavřen sňatek. Hana a Jaroslav se vzali v šest hodin ráno v podskalském kostelíku 26. května roku 1894. Svědky svatebního obřadu byli spisovatel Jaroslav Vrchlický a ředitel Národního divadla Šubert. Na svatební cestu pak jeli novomanželé do Chuchle. Během své herecké kariéry zazářila Hana Kubešová, později Kvapilová, v mnoha krásných rolích. Jednou z jejích stěžejních postav byla titulní role v Ibsenově dramatu „Nora“, obecenstvo tleskalo její Boženě z dramatu „Směry života“ od Františka Xavera Svobody, v dalším díle Svobodově „Rozklad“ hrála Bětušku a kritika o ní napsala, že: „…svou postavu prosvítila celým nitrem…“ – autorem tohoto přirovnání byl přední český literární kritik a novinář František Xaver Šalda (1867 – 1937). Častá účast v dílech Františka Xavera Svobody (1860 – 1943), rodáka z Mníšku pod Brdy, nebyla náhodná – Hanu pojilo dlouholeté přátelství s Růženou, roz. Čápovou, později Svobodovou (1868 – 1920), která se stala chotí F. X. Svobody. Bez zajímavosti ani není skutečnost, že v letech 1902 a 1906 vystoupila Hana Kvapilová pohostinsky v Záhřebu a v Bělohradě. Po nástupu nového století se u aktivní a oblíbené herečky začaly objevovat zdravotní problémy. Cítila častou vyčerpanost, slabost, únavu a časté pocity žízně. Ona sama začínala tušit, že i ji dostihla rodová dědičná nemoc – diabetes, na kterou zemřel i její mladičký bratr. Tato nemoc, lidově zvaná cukrovka, byla v té době neléčitelná. I přes komplikovaný vztah s matkou její ztráta v roce 1905 Hanu velmi zasáhla, tudíž k oslabenému organismu se přidala i vyčerpanost a únava po psychické stránce. Po dlouhých letech strávených u divadla se stalo poprvé, kdy musela Hana vzdát studování nové role z důvodu velkého vyčerpání. Markétku ve „Faustovi“ za ni převzala Leopolda Dostalová (1879 – 1972). Mášu ve Čechovových „Třech sestrách“ pod režijním vedením manžela Jaroslava si však silou vůle prosadila. Do své postavy částečně promítla vnitřní pocity ze sama sebe. Vyčerpání však dosáhlo svého nejvyššího stupně. O Hanino zdraví pečovala první česká lékařka Anna Honzáková (1875 – 1940). Mladá doktorka poznala velmi dobře, že diabetes postoupila do fáze, kdy tělo již nebude dlouho schopno s nemocí bojovat. Přesto se snažila dodávat Haně Kvapilové naději a co nejvíce jí usnadnit poslední chvíle života, než talentovanou a oblíbenou umělkyni zcela ovládlo diabetické kóma. Dne 8. dubna 1907 vydechla Hana Kvapilová naposledy. Do rakve oblékli Hanu do bílého roucha, které měla na sobě v postavě Blaženy v dramatu "Mnoho povyku pro nic". Až o sedm let později, 8. dubna 1914, nechal Jaroslav Kvapil uložit urnu s popelem své milované ženy do pomníku v Kinského zahradě, kde podobu Hany Kvapilové v její roli ve hře „Paní z námoří“ vytvořil Jan Štursa.