Leni Riefenstahl

Berta Helene Amalie Riefenstahl byla německá filmová režisérka, tanečnice, herečka a fotografka známá svým pokrokovým a novátorským přístupem k natáčení. Narodila se 22. srpna 1902 v Berlíně do rodiny bohatého obchodníka Alfreda Riefenstahla a jeho ženy Berty. Navzdory přání autoritavního otce se Leni, jak jí doma přezdívali, odmalička věnovala spíše tanci a sportu, než nudným účtům. Její vášní se stává balet, kterému se však musí zpočátku věnovat potají - jako šetnáctiletá se zapsala na soukromé hodiny tance a brzy sklízí velké úspěchy při svých prvních veřejných produkcích. Po vyzrazení tohoto "tajemství" pak z otcova rozhodnutí putuje do přísně vedené intrnátní školy. Ale i tam tajně pokračuje v tanci, věnuje se gymnastice, začíná psát povídky, sportovní články a filmové scénáře. Byla též vynikající plaveckou a atletickou šampiónkou. Po dosažení plnoletosti (v 21 letech) ukončila studium a začala se konečně věnovat profesionálnímu tanci. Podepsala smlouvu se slavným avantgardním divadelním režisérem Max Reinhardt a své první sólové vystoupení měla 23. října 1923 v Mnichově. Jako tanečnice si sama připravovala choreografii, vybírala hudbu. Tancovala bez rekvizit, bosá, často se inspirovala egyptskými a starořeckými motivy. Slibnou kariéru však ukončilo nešťastné zranění kolena při jejím pražském vystoupení. Leni se tak prakticky den ze dne musí vzdát milovaného baletu i vrcholového sportování. Její všestranně nadaná povaha si však brzo nechází nový životní cíl - fotografování a později i filmařinu. Zlomovým bodem v jejím živote bylo setkání s tvorbou filmového průkopníka Arnold Fanck, respektive s jeho filmem Hora osudu („Der Berg des Schicksal“) z roku 1919, který ji naprosto uchvátil. Brzy nato se s Fanckem setkává osobně a stává se hvězdou jeho filmu Der heilige Berg (Svatá hora) z roku 1926. Herecká kariéra jí však nestačí - čím dál víc ji láká svět režie a kamery, který je do té doby prakticky 100% doménou mužů. A jak se rozhodne, tak i udělá... Její první režijní práce byl film Modré světlo, který natočila v roce 1932 a kde zastane roli hlavní hrdinky, režisérky, střihačky i producentky. Film byl na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách oceněný stříbrnou medailí a měl mezinárodní úspěch. Povzbuzena ve své snaze pak Leni natáčí v letech 1926 až 1933 dalších pět "horských" filmů s nádhernou přírodní tématikou. To už se však nad její vlastí stahují černá mračna nacismu a k moci se dostává Adolf Hitler. Na jeho osobní popud (byl velkým obdivovatelem její tvorby) začíná v srpnu 1933 L. Riefenstahlová natáčet první film rozsáhlé politicko-dokumentární trilogie - Vítězství víry. Druhý díl, nazvaný Triumf vůle, pojednává o Hitlerově cestě k moci a umělkyně za něj obdržela Národní cenu. Poslední část trilogie natočila Riefenstahlová roku 1935. Film se jmenoval Den svobody - naše armáda a byl natočený bez komentáře. V celém díle se to jen hemží hajlujícími pravicemi, hákovými kříži a dalšími nacistickými symboly. Jako výraz naprosté spokojenosti s její prací byla Riefenstahlové v roce 1936 svěřena výroba dokumentu o XI. olympijských hrách v Berlíně. Vznikl tak monumentální oslavný epos Olympia, jehož natáčení trvalo měsíců.Bylo sestříháno čtyři sta tisíc metrů filmu a v dějinách kinematografie znamenala výrazný předěl svým zpracováním. Ve filmu byla použitá efektní světelná kombinace, trikové záběry a kamery na vozíku, pohybující se na kolejnicích. Speciálně pro Olympii vymyslela Riefenstahlová výtah, na kterém se pohybovala kamera po vysokém vlajkovém stožáru. Záběry nasnímané tímto dynamickým způsobem znázorňovaly zástupy SS, které se zdály nekonečné. Přímo na stadiónu dala její režisérka vykopat šest šacht, ve kterých byly umístěny kamery snímající sportovce proti nebi, aby vynikla jejich atletická těla. Poprvé se použila kamera podvodní kamera, aby byly zdokumentovány všechny fáze skoku do vody. Olympia však byla posledním úspěšným projektem režisérky Riefenstahlové. Válku sice stráví na piedestalu slávy, ale nic významného během ní už nevytvoří. Ani několik let natáčený film Nížina nestihne do jejího konce zrealizovat. 21. března 1944 se Riefenstahlová vdala za nadporučíka Petra Jacoba, manželství však vydrželo pouhé dva roky. Po roce 1945 čeká Leni Riefenstahlovou spojenecký sběrný tábor, výslechy a soud. Podařilo se jí přesvědčit oba tribunály (americký r. 1945 i francouzský 1949), že nebyla členkou NSDAP a neměla se zrůdnou politikou nacismu nic společného. Byla sice oficiálně osvobozena, určité nálepky Hitlerovy přisluhovačky se už ale nikdy nezbavila. V roce 1954 se pokusila obnovit svou filmovou kariéru filmem Nížina, návrat na výsluní se jí ale nepovedl. Jako šedesátiletá odjela Riefenstahlová do Afriky, kde se v odlehlé nubijské oblasti věnovala focení místních obyvatel. Žila mezi nimi několik let, naučila se jejich jazyk a našla tak novou náplň svého života. V roce 1975 se její fotografie Afričanů objevily ve velkých mezinárodních časopisech a vydobyly jí zlatou medaili za nejlepší fotografický výkon roku 1975. Její odpůrci jí však i nadále předhazovali minulost a vytýkali, že na svých fotografiích zachycuje pouze mladé a krásné lidi. Hladové děti s nafouklými bříšky, sedřené starce a mrzáky nefotila, přesto však jsou její fotografie z tohoto období unikátním uměleckým dílem. I přes svůj vysoký věk byla Leni Riefenstahlová velice dlouho fyzicky čilá a aktivní - ve svých 70 letech dokonce objevila krásu podmořského světa a začala se věnovat potápění. Před nástupem na kurz si ale musela ubrat 20 let věku, aby ji vůbec přijali. Zkoušky nakonec úspěšne zdolala a potápění se stalo jejím koníčkem na dalších dlouhých 20 roků - věnovala se mu tedy až do své devadesátky! Ani v té době nepustila fotoaparát a filmovou kameru z ruky a světlo světa tak spatřil její podmořský dokument, ceněný a odivovaný odborníky i laickou veřejností. Leni Riefenstahl, kontroverzní žena a umělkyně se dožila úctyhodného věku 101 let. Celý život roli Hitlerovy propagátorky rozhodně popírala. Vymlouvala se na svou naivitu, v lepším případě politickou slepotu. Zemřela ve svém domě v německém Pöckingu 8. září roku 2003, tiše a poklidně během spánku. Je pohřbena v Mnichově.