Leopoldo Trieste

Leopoldo Trieste začínal u divadla, pak měl ambice stát se filmovým režisérem, cesty osudu jej ale nakonec přivedly na hereckou dráhu a během půl století nasbíral bohatou a pestrou filmografii, jíž pochopitelně dominují filmy italské, jeho jméno je ale spojeno i s řadou amerických snímků. Leopoldo Trieste pocházel z Reggio Calabria na samém jihu Itálie a od dětství měl touhu dělat divadlo, po předčasném otcově úmrtí byly ale jeho plány ohroženy. Krátce studoval na Sicílii, až po přestěhování rodiny do Říma se svému snu přiblížil. Za druhé světové války se poprvé dostal k filmu, když pracoval jako kameraman pro armádu. Po válce se začal prosazovat jako autor divadelních her a na jevištích v Římě a Miláně byla uvedena jeho trilogie válečných dramat Hranice (1945), Kronika (1946) a NN (1947). Hry zaznamenaly zvýšený zájem především u odborníků a významný filmový producent Carlo Ponti nabídl Triestovi převést na stříbrné plátno hru Kronika, Trieste ale nesouhlasil s Pontiho záměrem dát příběhu šťastný konec. Hru nakonec později natočil Claudio Gora (ŽÍZEŇ PO ŽIVOTĚ - Febbre di vivere, 1953), a přestože se filmová verze od divadelní předlohy značně lišila, Trieste se na ní podílel jako scénárista. Mezitím Trieste poprvé stál před kamerou jako herec (PŘEDEHRA LÁSKY - Preludio d'amore, 1946), skutečným filmovým hercem se ale stal až poté, co jej slavný Fellini obsadil do jedné z hlavních rolí svého filmu BÍLÝ ŠEJK (Le sceicco bianco, 1951) a využil jeho jižanský přízvuk a temperament. Velkou roli mladého intelektuála Leopolda jej pak Fellini pověřil i ve svém dalším slavném filmu, DARMOŠLAPOVÉ (I vitelloni, 1953). S Fellinim měl točit i CABIRIINY NOCI (Le notti di Cabiria, 1957), ale roli sňatkového podvodníka musel odmítnout kvůli jiným závazkům. Ve druhé polovině padesátých let byl Trieste již vyhledávaným představitelem výrazných vedlejších rolí, diváci se s ním mohli seznámit především ve spolupráci s Albertem Sordim, po DARMOŠLAPECH se znovu setkal také s Lídou Baarovou v mezinárodně oceněném španělsko-italském filmu VŠICHNI JSME DŮLEŽITÍ (Todos somes necesarios, 1954), na filmu PADOVSKÁ ULICE 46 (Via Padova 46, 1954) se podílel i jako asistent režie. Vysněnou práci filmového režiséra si Leopoldo Trieste vyzkoušel poprvé až koncem padesátých let, kdy podle vlastního scénáře natočil drama NOČNÍ MĚSTO (Citta di notte, 1958), naopak do žánru romantických komedií spadal jeho další film HŘÍCHY MLADISTVÝCH LET (Il peccato degli anni verdi, 1960) uvedený na festivalu v Locarnu. Z jeho další herecké práce připomeňme první zkušenosti se zahraničními produkcemi točenými v Itálii (SBOHEM, ARMÁDO - A Farewell to Arms, 1957). Dvakrát točil s Pietrem Germim a za postavu barona Rizieriho ve filmu SVEDENÁ A OPUŠTĚNÁ (Sedotta e abbandonata, 1964) získal od Italského syndikátu filmových novinářů Stříbrnou stuhu za nejlepší výkon ve vedlejší roli. I další Triestova filmografie je přehlídkou pozoruhodných počinů té doby, po boku Marcella Mastroianniho vytvořil jednu z hlavních rolí v komedii Eduarda de Filippo STŘÍLEJ SILNĚJI, JEŠTĚ SILNĚJI, NEROZUMÍM (Spara forte, piu forte, non capisco, 1966), objevil se také ve dvou amerických filmech s Anthony Quinnem opět pořízených v Itálii (VE ŠLÉPĚJÍCH SPASITELE - The Shoes of the Fisherman, 1968; TAJEMSTVÍ SANTA VITTORIE - The Secret of Santa Vittoria, 1969), menší role mu nabídli i francouzští filmaři (SICILSKÝ KLAN - Le clan des sicilien, 1969; POŠETILOST MOCNÝCH - La folie des grandeurs, 1971). Jako napoleonský maršál Masséna se objevil v britské historické komedii GERARDOVA DOBRODRUŽSTVÍ (The Adventures of Gerard, 1970). Co se týče dalších příležitostí ze zahraničí, sám Trieste si velmi cenil možnosti zahrát si v americkém filmu KMOTR II (The Godfather: Part Two, 1974), i když se tady po boku Roberta de Niro jen mihnul v krátké sekvenci. I v pokročilejším věku rozšiřoval svou filmografii o zajímavé tituly různých žánrů, jako faráře jsme jej mohli vidět v ČERNÉM HŘEBCI (The Black Stallion, 1979), v kdysi skandálním CALIGULOVI (Caligola, 1979) hrál lékaře, po boku Buda Spencera se objevil také v populární komedii MILIÓNOVÝ BROUK (Piedone d'Egitto, 1980) v roli uneseného botanika profesora Cerulla. Svou sbírku ocenění rozšířil Leopoldo Trieste s přepisem Pirandellovy divadelní hry JINDŘICH IV. (Enrico IV., 1984), v němž mu role psychiatra vynesla další Stříbrnou stuhu za nejlepší výkon ve vedlejší roli. Připomeňme také projekty zasazené do historického prostředí, i u nás jsme jej mohli vidět v seriálu VERDI (1982), jako slavný houslař Nicolo Amati se objevil po delší době s Anthony Quinnem v životopisném snímku STRADIVARI (1988), se Seanem Connerym si zahrál ve slavném koprodukčním thrilleru JMÉNO RŮŽE (Der Name der Rose, 1986). Z několika příležitostí v rolích duchovních připomeňme také postavu prudérního kněze ve filmu BIO RÁJ (Nuovo Cinema Paradiso, 1988) režiséra Giuseppe Tornatora. Posledním velkým triumfem byla pro Leopolda Triesta opětovná spolupráce s režisérem Giuseppem Tornatorem na filmu STARMAN - VÝROBCE HVĚZD (L'uomo delle stelle, 1995), který mu vynesl třetí Stříbrnou stuhu a tentokrát i prestižní cenu Davida di Donatello. Úplně naposledy hrál Trieste ve filmu EGYPTSKÉ SHROMÁŽDĚNÍ (Il consiglio d'Egitto, 2002), opět v roli kněze. Jestliže byl Leopoldo Trieste dlouhá léta vnímán jako jeden z mnoha představitelů vedlejších rolí, teprve v 90. letech, kdy měl na svém kontě více než 100 filmů a čtyři prestižní trofeje, začala Itálie oceňovat jeho význam, vycházely o něm knihy, v rodném Reggio Calabria získal čestné občanství, vyznamenán byl i ministerstvem kultury. Leopoldo Trieste se nikdy neoženil, především v mládí ale proslul svým nevázaným stylem života a častým střídáním partnerek. Leopoldo Trieste zemřel v Římě 25. ledna 2003 ve věku 85 let.