Ülo Ilmar Sooster

Poválečná léta v Pobaltí byla obtížná. Ülo Sooster v roce 1948 dokončil Státní umělecký institut v tradičním estonském univerzitním městě Tartu, ale poté byl společně se skupinou spolužáků zatčen a, jak to v těch letech chodilo, poslán do vyhnanství. Do roku 1956 byl ve vyhnanství v Dolince v Karagandské oblasti – v Karlagu (označení pro Karagandský nápravně-pracovní tábor). Pracoval také jako hasič či stolař, později i jako umělec. V roce 1957 se dostal do tehdejší Moskvy a zde žil pravděpodobně až do roku 1970. Účastnil se známé výstavy neoficiálního umění v roce 1962 v Manéži, která se tehdy Nikita Chruščov natolik „líbila“, že byla tehdy rozježděna buldozery. Ülo Sooster se prosadil jako grafik, ilustrátor knih, jeho díla byla vystavována i v zahraničí. Jeho filmografie není příliš bohatá – jako výtvarník se podílel na Chržanovského filmu Stěklannaja garmonika (1968) a na filmu Vimanije volki (1970) Jefima Gamburga. Oba animované filmy byly inspirovány dílem sovětského spisovatele a básníka Lazar Lagin (1903-1979).