Miloslav Mejzlík

Myšlenky-názory-postřehy-výroky Miloslava Mejzlíka: … Na každé postavě hledám vždycky to, co je dobré. I když je od autora předem daná jako záporná - svinstvo člověk udělá až na základě něčeho... Snad nejpodstatnější postavou mého života je Hamm v Beckettově Konci hry. To je moje osudová hra, osudová role. Esence dramatu vsunuté do jediné věty... Přistihuju se, že ve svém soukromí, ve svém životě vlastně cituju Becketta. Člověk se neustále pohybuje v hraničních situacích, jen si to nepřipouští. Každá krize je hraniční. Život potom samozřejmě pokračuje dál... Ale v té chvíli si myslíme, že je to ta konečná.../1/ … Já se totiž vždycky musím nejdřív dopídit toho, proč říct ano, proč se přiklonit na nějakou stranu. Možná mám to štěstí, že nějak podvědomě, bez hlubší analýzy cítím, že tohle v životě nemohu udělat, že bych překročil nějaké morální krédo. Vím, zní to otřepaně a banálně, ale já si myslím, že by se znova měla, že se musejí tahle slova používat. Jsem sice ateista, ale jsem přesvědčen, že deset přikázání, která všichni známe, se nesmí překročit, jinak člověk ubližuje vlastní duši, vlastnímu nitru a toho se snažím vyvarovat. Snažím? Pokouším se./2/ … Jsem možná někdy i praktický, dovedu poradit, ale všem ostatním, sám sobě ne. Umím opravit nějaké věci, sáhnout do auta. Nejvíc mě baví chodit po světě a koukat po lidech, strašně mě trápí, když jsou na sebe zlí. Aby to nevypadalo, že jsem nějaký sentimentální hlupák, já se umím i porvat, když je třeba. Doba je jaká je, a tak se snažím něco proti tomu dělat. Pravidelně se třeba starám v Třebíči o psí útulek. Rodina, hřbitov a psí útulek./3/ …Nerad bych, aby to znělo nabubřele, ale použil bych pro herectví slova jako předávání, sdílení podobných osudů. Skoro vždycky, když vstupuju na jeviště, chápu diváky jako lidstvo, jehož jsem součástí, skupinu lidí, která v tu chvíli buď musí - a doufám, že i chce - na tomto světě být. Ten okamžik, který jsme na světě, je zásadní, protože nevíme, co bylo předtím, co bude potom. Nemáme jistotu. Tu máme v tom, že jsme teď, v tomto okamžiku tady. Divadlo pro mě, a myslím, že pro spoustu diváků, je takovým okamžikem jistoty. Když se setkám s lidmi, kteří v hledišti sedí, dívají se na mně, přišli, aby mě poslouchali, dali mi tu šanci mě poslouchat, snažím se jim přinášet do duše klid, i když je to třeba situace dramatická. Divadlo musí člověku přinášet klid v tom smyslu, že víme, jak to dopadne, kdo musí zemřít, kdo ne. I průběh děje přináší klid, poznání, že v problémech nejsme sami. Cesta s Honzou Nebeským je cestou k tomuto typu divadla. Severská dramatika, ke které se vracíme, opakuje téma toho, co člověk nese s sebou: dědictví otců, která se přenášejí na syny a určité smíření, že to tak prostě je a že to tak dokonce musí být/4/ … Riziko k divadlu patří - tedy ne takové, že lezu na vysokou skálu, abych spadl a zabil se, ale riziko ve vztahu. Já vlastně navazuju každé představení vztah. A tohle riziko stojí za to. Jedině tak může vzniknout láska./5/ /1-5, Divadelní noviny IX/2000