Mino Doro

Italský herec Mino Doro začínal ve filmu jako neodolatelný donchuán s často pokřivenou morálkou, později odehrál řadu rolí v dobrodružném žánru, točil s Fellinim, hrál s Lídou Baarovou a celkově po sobě zanechal více než stovku vedlejších postav v italské i francouzské kinematografii. Vlastním jménem se jmenoval Ermino Doro di Costa di Vernassino a pocházel ze starobylé a vysoce postavené rodiny z Benátek. Původně studoval technickou školu, zároveň se ale věnoval několika sportům, jezdil na koni, šermoval a oblíbil si také jízdu autem. Od dětství byl také přitahován světem divadel, kabaretů a cirkusů a již počátkem dvacátých let stál na prknech, která znamenají svět. Jako začínající herec spolupracoval s prestižními divadelními soubory, jaký vedla například Emma Gramatica. Před kamerou poprvé stál již v roce 1926, průlomem v jeho kariéře se ale stal až film BUDU TĚ STÁLE MILOVAT (T’amerò sempre, 1933), v němž mu režisér Mario Camerini svěřil jednu z hlavních rolí hraběte Diega. Prostým zkrácením rodného jména tehdy také vznikl umělecký pseudonym Mino Doro a italská kinematografie měla novou hvězdu, někdy býval nazýván italský Clark Gable. Z jeho další filmografie připomeňme Blasettiho drama STARÁ GARDA (Vecchia guardia, 1934), které bylo otevřenou obhajobou fašistického režimu. Později se před kamerou objevoval často v historických kostýmech a uniformách. V příběhu z napoleonských válek DVA SERŽANTI (I due sergenti, 1936) vytvořil hlavní dvojici hrdinů s Gino Cervim, v životopisném filmu PIETRO MICCA (1938) hrál velkou roli plukovníka Bruneta. Středně velké role hrál také v romantických komediích a melodramatech tzv. éry bílých telefonů. Ve velmi úspěšné komedii NEHNU SE! (Non mi muovo!, 1943) doplnil v roli majitele domu Sanniho trojici sourozenců de Filippových. Připomeňme také další Blasettiho film ÚSTAV GRIMALDI (Nessuno torna indietro, 1943), který byl především přehlídkou tehdejších ženských hvězd. Typologie Dorových postav se změnila po druhé světové válce spolu se změnou jeho fyziognomie – ubyly vlasy a přibyly kilogramy. Omezily se nabídky na hlavní role, přesto Mino Doro nadále točil i několik filmů ročně. Znovu to byly historická dramata i komedie ze současnosti, zmínku si zaslouží dvojí setkání s Lídou Baarovou. Ve filmu POMSTA BLÁZNIVÉ ŽENY (La vendetta di una pazza, 1951) byl jejím manželem, ve stejném roce vytvořili dvojici bohatého majitele pozemků a jeho odložené milenky ve filmu NEVINNÍ MUSEJÍ PLATIT (Gli innocenti pagano, 1951). Dodejme, že v obou případech byly Dorovy postavy prvoplánově záporné. Na přelomu padesátých a šedesátých let dostal Mino Doro řadu příležitostí v žánru sandálu a meče; zatímco v těch slavnějších filmech (BEN HUR, 1959; POSLEDNÍ DNY POMPEJÍ – Gli ultimi giorni di Pompei, 1959) hrál spíše podružné role, v řadě dalších titulů zasazených do antických kulis ztvárnil i středně velké úlohy. Počátkem šedesátých let třikrát točil s Fellinim; ve filmu SLADKÝ ŽIVOT (La dolce vita, 1960) vytvořil partnerskou dvojici s Nadiou Gray, v dalším filmu 8½ (1963) hrál uměleckého agenta herečky Claudie (Claudia Cardinale). Závěr jeho herecké kariéry lemuje řada i u nás dobře známých francouzských filmů, které vznikaly v koprodukci s Itálií, a i když v menších rolích, pohyboval se po boku největších hvězd francouzského filmu. Jako švýcarský profesor na kongresu v Římě se mihnul ve filmu FANTOMAS SE ZLOBÍ (Fantomas se déchaîne, 1965), jako šéf gangsterů Luigi Savani byl protivníkem Jeana Gabina v kriminálce SLUNCE ROŠŤÁKŮ (Le soleil des voyous, 1967). V roli vrchního komisaře na trhu otroků jsme jej pak mohli vidět ve filmu NEZKROTNÁ ANGELIKA (Indomptable Angélique, 1967). Svou poslední roli italského lékaře odehrál v americkém válečném filmu HNÍZDO (Hornet’s Nest, 1970). Mino Doro se dožil vysokého věku 103 let, ale protože mezi poslední rolí a jeho úmrtím uběhlo několik desetiletí, úplně se na něj zapomnělo a zpráva o jeho skonu pronikla do médií až s několikaletým zpožděním. Zemřel v malém městečku Bellagio v severní Itálii 12. května 2006.