Vladimír Řepa

Vladimír Řepa pocházel z Prahy, od dětství hrál ochotnické divadlo a jako sedmnáctiletý odešel ke kočovné divadelní společnosti A. Kolaříkové v Kladně. Po první světové válce hrál u Východočeské společnosti B. Jeřábka, vystřídal několik krátkodobých angažmá na stálých scénách (Bratislava, Plzeň, České Budějovice), mihnul se také v pražské Uranii. Dlouhodobější působiště našel na scéně Vinohradského divadla (1922-1948). Za dlouhá léta na tomto jevišti prošel Řepa uměleckým vývojem od obhroublých mladíků k velkým a náročným rolím, které ztvárňoval s pečlivě propracovanou psychologickou studií, přičemž ale značně čerpal z komedie a grotesky. Bohaté uplatnění našel ve světové klasice (Lakomec, Zdravý nemocný, Měšťáci, Není nad vzdělanost) i v dílech českých autorů (Naši furianti, Loupežník). V roce 1948 byl Vladimír Řepa angažován do Národního divadla, ale v letech 1949-1952 byl po tři roky hercem v zaměstnaneckém svazku Československého státního filmu, což se také projevilo na jeho zvýšené aktivitě pro film, i když točil vždy několik filmů ročně. Na podzim 1952 se vrátil do Národního divadla a setrval zde až do svého předčasného úmrtí. Tehdy také dostal velké role, v nichž zhodnotil své vyzrálé herectví (Maryša, Duno Maroje). Vladimír Řepa točil filmy s přestávkami třicet let a na svém kontě má přibližně 130 rolí, i když nijak velkých. Debutoval ještě v němé éře jako Tonda Kolenatý v komedii Z ČESKÝCH MLÝNŮ (1925). S dalšími herci Vinohradského divadla pak hrál i v několika jiných němých filmech různých žánrů, teprve zvukový film zhodnotil Řepovo herectví. Přestože dostal jedinou hlavní roli, díky tomu, že točil až deset filmů ročně (například na začátku okupace), můžeme si jeho hereckou osobnost poměrně dobře a často připomínat. Jeho prvním zvukovým filmem bylo drama AFÉRA PLUKOVNÍKA REDLA (1931), kde si zahrál menší roli sluhy Josefa. Například v letech 1932-1933 nenatočil Řepa žádný film, až později jej začali oslovovat všichni tedhejší významní režiséři, kteří jej pověřovali úlohami převážně negativních typů. Z kvalitnějších uměleckých děl s Řepovou participací můžeme připomenout BATALION (1937), CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938), KOUZELNÝ DŮM (1940), BARBORA HLAVSOVÁ (1942), ŠŤASTNOU CESTU (1943) nebo SKALNÍ PLEMENO (1944). Podobně nevelké role dostával i po roce 1945, kdy opět hrál v komediích, životopisných filmech, ale i v budovatelských titulech. Právě v agitačních snímcích nového režimu dostal nakonec i větší příležitosti (PÁRA NAD HRNCEM, 1950; KARHANOVA PARTA, 1951; RUDÁ ZÁŘE NAD KLADNEM, 1955). Jedinou hlavní roli, pekaře Josefa Racka, hrál v budovatelské komedii RACEK MÁ ZPOŽDĚNÍ (1950), jejíž umělecké kvality však nejsou nijak zásadní. Svůj poslední film nestačil Vladimír Řepa dokončit, kvůli jeho předčasné smrti musely být dodatečně upraveny některé scény ve filmu POSLUŠNĚ HLÁSÍM. Vladimír Řepa zemřel náhle 19. srpna 1957 ve věku 56 let.