Jaromír Dulava

Myšlenky-názory-postřehy-výroky Jaromíra Dulav y: … Já se ani moc nerozhodoval. Prostě se objevila ta možnost a já ji využil. Svůj život jsem nikdy moc neřídil. Bral jsem ho přirozeně, tak jak přicházel. Vyrůstal jsem v Hnojníku, což je taková vesnice pod Beskydami, kousek od Frýdku-Místku, v domě s obrovskou zahradou. Dětství jsem měl celkem příjemné. Mám dva bratry, hodně jsme bruslili, lyžovali, v létě hráli fotbal, společně chodili do školy, do hor, které byly co by kamenem dohodil, do Sokola a taky různých kroužků. Spoustu věcí, které mě rozumově i emotivně »nabíjely« na celý život, jsem si ani neuvědomoval. Chodil jsem do houslí, dělal ochotnické divadlo a spoustu dalších aktivit, zkrátka, jak to tak bejvá, aby rodiče věděli, že se děti neflákají. Do těch houslí jsem chodil sedm let a snad se i něco naučil, i když jsem to již úspěšně stihl zapomenout. Ale do ruky, když je třeba, housličky vzít umím./1/ … Jezdil jsem do dramatického kroužku do Frýdku-Místku k paní učitelce Evě Hrozkové, která mimochodem byla - bohužel je už po smrti - docela úspěšná pedagožka. Chodila k ní třeba Ivana Chýlková, Míša Dolinová a další dnes profesionální herci. A ta mi řekla, ať to zkusím do Brna na konzervatoř. Bylo mi čtrnáct a tři měsíce a kam půjdu, mi bylo úplně jedno. Konzervatoř se mi zdála jako cesta nejmenšího odporu. Navíc tam nebyla matematika. Ne že bych z ní měl špatné známky, ale příjemná mi zrovna nebyla. Zkoušky jsem pak udělal, na odvolání mě vzali a to rozhodlo o celém mém životě. Svým způsobem jsem se ve čtrnácti odsoudil k samotě. Odstěhoval jsem se od rodičů, nejprve do domova mládeže, potom do podnájmu, pak jsem měl jednu malou komůrku v Pisárkách a v Brně vydržel až do roku 1988. Stal jsem se domestikovaným Brňákem a na Brno dodnes nedám dopustit./2/ … Mým snem je,… aby se hrálo o lidských osudech, trablech, ctnostech i nectnostech, aby tam sranda nebyla jen srandou Mým snem je, samou o sobě, ale aby se v té nadsázce neztrácely emoce, aby naopak byly tím, co je vždy v pozadí té srandy, co nás odlišuje od ostatních scén a proč se na nás chodí. Abychom lidi neoblbovali, jako to dělá dnes kdekdo, od politiků po obchodníky, od muzikálů po reklamu či zábavu v televizi /3/ … Každý herec má jednoho režiséra, ke kterému tíhne, aniž by to nějak rozumově usměrňoval, a to je pro mě Láďa Smoček./4/ … Je to zvláštní a pro mě teď velmi osobní, ale najednou si uvědomuju, že divadlo je pro mě bytostnou potřebou. Vždycky jsem je bral tak, že je to příjemná práce, která mě baví, a najednou se role, které hraju, začínají neuvěřitelně křížit s tím, co cítím a co se ve mně děje. Mám pocit, že životní zkušenosti a průsery a sraby a všechno to svinstvo, které v člověku je, všechna ta žumpa, to neuvěřitelné, co každý v sobě má, se dá prostřednictvím divadla sdělit a vlastně to tak zvládnout. Mám potřebu dělit se s diváky o své radosti i trable, uklidnit je i sebe, říct jim, že jsme na tom všichni stejně, že ten lidský potenciál je geneticky daný, že se lišíme jen vzhledem a formou, jak ty trable umíme či neumíme zvládat./5/ … Zdá se mi, jako by se můj osud začínal řídit mými rolemi - Sex noci svatojánské, Letní byt, Vodní družstvo, Třetí zvonění -, jako by s nimi začínal splývat./6/ …. Začínám mít rád lidské slabosti, nebo je aspoň chápat, nebojím se být upřímný k sobě i ostatním. Docházejí mně i věty ze starších inscenací. Nejsem fatalista, spíš o mně platí to, co říkával Jirka Pecha v Eskymo Welzlovi: “Štěstí je krásná věc, enem se mu musí trochu pomáhat”. /7/ /1-7, Divadelní noviny 4/2001