Massimo Serato

Italský herec Massimo Serato patřil k oblíbeným romantickým hrdinům filmů čtyřicátých let, později našel uplatnění v žánru tzv. sandálu a meče, v povědomí veřejnosti se pak udržel až do pozdního věku díky televizi i nevelkým rolím v koprodukčních snímcích. Pocházel ze starobylého města Oderzo v severní Itálii a jeho vlastní jméno bylo Giuseppe Seggato, až později přijal lépe vypadající umělecký pseudonym Massimo Serato. V Římě začal studovat univerzitu, studium ale nedokončil a přešel na filmovou školu Centro sperimentale di cinematografia. Koncem třicátých let začal s herectvím v divadlech, jeho partnerkou v práci i v soukromí se na několik let stala herečka Anna Magnani (1908-1973), narodil se jim syn Luca. Do této doby spadají také Seratovy první zkušenosti s filmovou kamerou, objevil se v malých rolích dvou filmů, jednom italském a jednom francouzském. Brzy se ale dostal k velkým hereckým úkolům vycházejícím z literárních předloh (MALÝ STARODÁVNÝ SVĚT – Piccolo mondo antico, 1940; SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ – I sette peccati, 1941; JAKOUBEK IDEALISTA – Giacomo l´idealista, 1942). Z našeho pohledu je zajímavé, že velkou roli hrál v historickém filmu PEKAŘKA (La fornarina, 1942) po boku Lídy Baarové, která tehdy musela definitivně rezignovat na umělecké aktivity v Čechách. Svou pověst kvalitního herce stvrdil Serato filmem SLUNCE ZASE VYCHÁZÍ (Il sole sorge ancora, 1946), který se vracel k nedávným událostem z konce války; za tento film obdržel Serato Stříbrnou stuhu od Italského syndikátu filmových novinářů. Z jeho další poválečné filmografie vyniká snímek SRPNOVÁ NEDĚLE (Una domenica d´agosto, 1950), mezitím na sebe v několika dobrodružných filmech oblékl historický kostým (PRINC REBEL – Il principe ribelle, 1947; ZLODĚJ Z BENÁTEK – Il ladro di Venezia, 1950), pozoruhodný výkon podal v adaptaci divadelní hry ŽÍZEŇ PO ŽIVOTĚ (Febbre di vivere, 1953), kde hrál cynického mladíka z bohaté společnosti; tento film měl dobré kritiky, ale diváky v kinech příliš nezaujal. Kromě Itálie znovu točil také ve Francii (TANEC SMRTI – Danse de mort, 1947; KUPEC BENÁTSKÝ – Le marchand de Venise, 1953), v jedné z adaptací slavné Dumasovy předlohy hrál hraběte Rocheforta (POMSTA MUŠKETÝRŮ – Il boia di Lilla, 1953), v padesátých letech znovu dostal příležitosti v několika francouzských historických filmech, ke spolupráci jej zvali i němečtí filmaři. Na přelomu 50. a 60. let se Massimo Serato objevoval hlavně v žánru tzv. sandálu a meče a odehrál řadu velkých rolí v mytologických a antických příbězích (MEČ A KŘÍŽ – Le spada e la croce, 1958; HERKULOVY LÁSKY – Gli amori di Ercole, 1960; KONSTANTIN VELIKÝ – Constantino il grande, 1962), z hodnotnějších snímků tohoto typu připomeňme alespoň PILÁTA PONTSKÉHO (Ponzio Pilato, 1962) v hlavní roli s Jeanem Maraisem. V různých žánrech se Serato objevoval i v amerických filmech natáčených ve spolupráci s evropskými koproducenty (55 DNÍ V PEKINGU – 55 Days at Peking, 1963; HRNEC MEDU – The Honey Pot, 1967). Kromě postav stárnoucích seladonů v dobrodružném i westernovém žánru si zahrál také v britské adaptaci literární předlohy Daphne du Maurier (TEĎ SE NEDÍVEJ - Don´t Look Now, 1971). Vzhledem ke zdravotním následkům vážné autonehody se Massimo Serato v 70. letech přestal ve filmu prakticky vyskytovat, příležitostně hrál v televizi, nabídky od filmařů přijímal již jen výjimečně a pro malé role. U nás jsme jej mohli vidět například v komedii NÁSTRAHY VELKOMĚSTA (Il ragazzo di campagna, 1984), naposledy hrál v komedii 32. PROSINEC (32 dizembre, 1988). Massimo Serato zemřel v Římě 22. prosince 1989 ve věku 73 let.