Eliška Pešková

Již samotné narození Elišky Peškové, české divadelní herečky, se odehrálo za dramatických okolností. Na svět přišla maličká Eliška 1. července 1833 v Praze. Zde se také seznámili oba rodiče – šestnáctiletá Marie a mladý číšník Peschke. Mariina matka svazku přála a pro mladé manžele pronajala dokonce hospodu v Žebráku, kam jezdila „mladým“ vypomáhat. Vnouče však musí přijít na svět v Praze, rozhodla budoucí babička. Její znalecké oko poznalo, že Marie čeká holčičku a odmítla možné posmívání se malé vnučce do Žebraček, jakožto rodačce ze Žebráku. Už méně rozumné, resp. vůbec ne, bylo další rozhodnutí Mariiny matky, když přikázala své dceři těsně před porodem dojít ze Žebráka pěšky až do Prahy do domácnosti své tety, kam nastávající maminka došla na pokraji životních sil. Tak se tedy narodila budoucí herečka Eliška… V rodině Peschkových dětí přibývalo a tak se nakonec Eliščini rodiče vrátili ze Žebráka natrvalo opět do Prahy. Pronajali si později hostinec „U tří lip“ na Příkopech, kde kdysi pracoval za svobodna Eliščin otec. Eliška od útlého mládí milovala divadlo a toužila se vzdělávat. Se svým přáním narážela na značné nepochopení ve své rodině, až se jí nakonec podařilo uprosit matku, aby ji nechala soukromě vzdělávat strýčkem, který dívenku učil číst a ona toužila si sama pročítat divadelní hry. Divadlo ji lákalo a cítila, že jeviště bude ten správný životní cíl pro její vlasteneckou duši… Elišce bylo právě šestnáct let. V tolika letech se vdávala její matka, Eliška sice prožila krátké vzplanutí k mladíkovi jménem Jan, ale touha po divadle byla silnější. Žila v té době převážně s babičkou, neboť matka měla plné ruce práce v hostinci. Stará paní nelibě nesla Eliščino rozhodnutí odjet do Teplic s divadelní společností ředitele Mušky. Její provozovatele zaujala v jakési dětské roli v klášteře u sv. Mikuláše. Nové angažmá bylo na světě a mladou dívku od rozhodnutí neodradily ani štítivé výroky babiččiny o tom, že herci jsou nečistí lidé, komedianti. Do Teplic po dvou měsících za talentovanou dívkou dorazilo pozvání od samotného J. K. Tyla. Nabídl dívce vystoupit v sezóně v letní aréně ve Pštrosce. Eliška se zaradovala a doufala, že svým působením přímo v Praze a tím spíše pod patronátem samotného dramatika Tyla, obměkčí i babiččino srdce. To již se psala počeštěně Pešková a vystoupila 13. září 1849 v roli Holanďanky Kláry ve hře „Štěpán Lanner z Hlohova“ od spisovatelky V. Birchpfeifferové. Protože však používala dosud používala převážně německý jazyk, čeština – byť pro dívku vlasteneckého smýšlení – představovala poněkud oříšek. Tyl se snažil vypilovat její jazykový projev, nicméně kritiky jejího vystoupení v tisku se objevily. Jen Pražský večerní list, kde autorem recenze byl jakýsi Pavel Švanda ze Semčic (nar. 27. listopadu 1825 jako potomek dvou šlechtických rodů – po otci pocházel ze zchudlé rodiny Semčiců, po matce pocházel z rodiny plzeňských Jeronysů z Libušína), se zastával talentované mladé herečky a nedostatky v projevu omlouval její čistou duší a nefalšovaným zapálením pro divadlo. Profesor češtiny a redaktor Švanda ze Semčic do půvabné Elišky zamiloval a ona jeho city opětovala. Byl též velkým divadelním nadšencem, avšak navzdory šlechtickému původu byl velmi chudý. Babička Eliščina odmítla sňatku požehnat a dala Elišce na vybranou – buď ona nebo Švanda. Tajného požehnání dostala jen od svého dědečka, jehož srdce nebylo tolik tvrdé. Na svatbu, jež se konala v kostele sv. Štěpána, přišla alespoň Eliščina matka. Od tchýně, paní Švandové, se sedmnáctileté nevěstě dostalo velmi chladného přijetí. Manželé neměli žádné finanční prostředky a ani co jíst. Herecký život nebyl tehdy rozhodně cesta blahobytem… Pravda je ovšem také taková, že mladá paní Švandová neuměla, alespoň zpočátku, dobře hospodařit. Kdykoliv se podařilo při vystoupení vydělat nějaké zlatky navíc, obratem je utratila a často za věci, které nebyly nezbytně nutné, například zlaté hodinky pro manžela. Od domácích vzala půjčku 140 zlatých, aby je dala Tylovi, jemuž v Praze již nebyla prodloužena smlouva. Bylo jistě chvályhodné, že projevila pomoc člověku, který ji pomohl v herecké kariéře, ale ona sama v té době byla matkou malého chlapečka Jaroslava a peněz nebylo nazbyt. Eliščina rozhodnutí byla zbrklá a neuvážená. Odvážila se sice si několikrát jít prosit o půjčku k babičce, ale stará paní jen pronesla cosi ve smyslu, že ona dívku před tímto osudem varovala, a zůstala neúprosná. Jen na jevišti zapomínala Eliška na své trápení a navzdory nelehkému životnímu osudu hrála převážně ve veselohrách. Role Evy z Losu v Kolárově hře „Magelona“ jí nesedla, neboť hrdinka byla zlá a upjatá. Přesto svým výkonem ředitele vídeňského divadla Hoffmanna, který mladé ženě nabídl angažmá se slušnou gáží. Eliška nabídku zvažovala, ale nakonec se podvolila přání manžela, který si vysloveně nepřál, aby šla hrát v německém jazyce a zpronevěřila se vlasteneckému cítění. Ve dvaadvaceti letech se z Elišky začala pomalu stávat také překladatelka. Překládala z německého a francouzského jazyka, němčinu ovládala, francouzsky se pilně učila. Švanda své ženě nosil hry, které upravovala pro českou scénu. Stále samozřejmě vystupovala na jevišti, nicméně protože do rodiny přibyla ještě malá Márinka, omezila hraní a věnovala se více překládání, aby mohla být doma s dětmi, kterých mladé herečce přibývalo. Na jevišti přecházela pomalu k rolím tragičtějším, naplněných hloubkou. A co je velmi překvapující, hrála také role mužské, jako byl např. Prokůpek v Tylově „Paličově dceři“, kněžic Vladislav ve Fričově hře „Břetislav Bezejmenný“, velkého úspěchu nabyla jako princ ve Fričově hře „Jaroslav ze Šternberka“, kterou však připsal do původní hry sám Jan Neruda. Roku 1862 se chystalo otevření Prozatimního divadla. Eliška Švandová se ocitla v čele hereckého souboru, neboť její velká rivalka, herečka Manetínská, ztvárňující podobný typ rolí, musela pro velké vyčerpání hereckou branži opustit. Švanda se stal dramaturgem a i když proti Prozatimnímu divadlu měli oba manželé spoustu výhrad, tušili, že zde přišla jejich šance na lepší existenci. Z Elišky již byla vážená herečka a pozvolna k herecké a překladatelské práci přivzala další – činnost pedagogickou. Žákyní Elišky Švandové se stala Otýlie Malá, dcera vojenského lékaře z Vídně. Doktor Malý prosil Elišku o lekce herectví pro svou dceru. Eliška zprvu v mladé Otýlii neshledala příliš nadání, avšak houževnatá dívka, která se tolik podobala jí samotné v mladičkém věku, ji posléze brzy přesvědčila a na světě se objevila nová tragédka, která vešla do divadelních dějin jako Otýlie Sklenářová-Malá (1844 – 1912). První vystoupení devatenáctileté Otýlie proběhlo 6. května 1863. Stala se tak kolegyní své o jedenáct let starší učitelky a později bohužel také její profesní soupeřkou… Eliška Švandová se stále více snažila, aby si udržela vybudovanou pozici na české divadelní scéně. Začala psát také vlastní hry, kam můžeme zařadit např. „Paragarafy pana Puškvorce“ či „Jen žádnou paniku“, kterou napsala pod pseudonymem Jedlička. Velmi se tenkrát bavila, když publikum vyvolávalo neznámého autora. V roce 1866 převzal vedení Prozatimního divadla Kolár, uznávaná divadelnická osobnost, ovšem také člověk velmi rozporuplný, svým způsobem i dosti nesnášenlivý. Švanda odmítl být dramaturgem pod Kolárovým vedením. Sám vedl v té době divadelní budovu v Plzni, kterou však nechával řídit prostřednictvím Josefa Baráka. Po odchodu z Prozatimního divadla se plně věnoval práci v Plzni. Eliška stále setrvávala v Prozatimním divadle, ale musela se vypořádat se spoustou výpadů Kolárových proti její osobě. Roli „Dony Diany“, která patřila Elišce, přenechal Otýlii Malé. Pro zesláblou Elišku, která porodila v září r. 1867 syna Pavla, odmítl Kolár poslat kočár, ačkoliv trval na tom, aby vystoupila ve hře „Z doby kotilionů“. Situace se stupňovala. Eliška 4. prosince 1869 odjela do Plzně za manželem a zapomněla na skutečnost, že má vystoupit v jakési méně významné hře. Za normálních okolností a s ohledem na dlouholetou Eliščinu disciplínu by zřejmě toto pochybení bylo potrestáno jen snížením gáže. Elišce byla odejmutá celá gáže a ve chvíli, kdy si stěžovala v kanceláři divadla na Kolárovo zacházení s ní, dostala tříměsíční výpověď. 14. 5. 1870 stála naposledy na scéně Prozatimního divadla ve hře „Z doby kotilionů“. Věrní diváci se s Eliškou rozloučili záplavou květin, za divadlo se s ní nerozloučil vůbec nikdo. Zbytek života strávila Eliška po boku svého manžela Pavla Švandy v jeho zájezdové divadelní společnosti. I nadále psala vlastní hry a překládala. Kolem šesti set kusů upravila pro české jeviště. V roce 1886 vydala knihu „Vzpomínky české herečky“. Kromě zájezdové činnosti provozovali manželé Švandovi divadlo Aréna na Smíchově. Pavel Švanda ze Semčic zemřel 5. ledna roku 1891 v Brně, kde ho pod vlivem velkého pracovního vytížení ranila mrtvice. Jeho choť Eliška odešla do uměleckého nebe 23. května roku 1895 v Praze. Po její smrti došlo k rozdělení divadelní společnosti mezi jejich potomky. Koncese mimopražská připadla Pavlovi mladšímu, smíchovská Aréna pro změnu jeho sestře Marii, provdané Kolínské. Od Pavla převzal mimopražskou část jeho bratr Karel (1867 – 1928)v roce 1897. Později roku 1903 tuto koncesi prodal herci Janu E. Sedláčkovi. Když zemřela v roce 1906 Marie, řídil Karel Švanda Arénu a ještě Divadlo u Libuše. V čele divadla po manželově smrti stála pak Ema Švandová-Kadlecová (rozená Jelínková, 1882 – 1971), která se podruhé provdala za Rudolfa Kadlece (1889 – 1959). Spolu s ním vedla Švandovo divadlo až do vyvlastnění v roce 1945. Filmoví milovníci jistě budou znát Emu a Rudolfa z němého snímku ZLATÉ SRDÉČKO z roku 1916, kde Emě hrála matku o tři roky mladší legendární „filmová maminka“ Antonie Nedošínská.