Anton Srholec

Účinkující Anton Srholec se narodil jako jedno ze sedmi dětí do malorolnické rodiny a po ukončení středoškolských studií se rozhodl pro službu veřejnosti v církevním resortu. Tehdejší doba ale studiu teologie vůbec nepřála, proto se mladý Anton pokusil o ilegální překročení československé státní hranice, aby mohl v cizině pokračovat ve vysněném studiu. Srholcovi se však útěk za čáru nevydařil, neboť naprosto rozvodněná řeka Morava jeho útěku do emigrace učinila přítrž a on se tak místo za hranice dostal před soudní tribunál, jenž ho za nepovolené překročení státních hranic odsoudil na 12 let nucených prací v jáchymovských uranových dolech. Po deseti letech byl Anton Srholec propuštěn s posudkem „Schopen vykonávat jakoukoliv manuální činnost“, a protože nebyl přijat na místo skladníka v továrně, musel začít život jako stavební dělník, posléze jako dělník ostravských oceláren. Ve vězení i po desetiletí v dělnické profesi se Srholec sám vzdělával v oboru teologie i v cizích jazycích, jež později zakončil státní zkouškou z angličtiny i němčiny. V době uvolnění politických poměrů r. 1969 Srholec využil možnosti vycestovat do Itálie, kde na papežské saleziánské universitě v Turíně kýžená studia teologie dokončil. Po návratu do vlasti Srholec ale kněžské povolání vykonávat nesměl, stal se kostelníkem i ministrantem a začal v těchto funkcích působit na veřejnost, což se nezamlouvalo tehdejší státní bezpečnosti, pro kterou se stal trnem v oku. Srholec byl na její popud několikrát přeložen, vyslýchán, napadán i zbit, což jej ale ani tak od vykonávání duchovní činnosti neodradilo. Nakonec byl Srholcovi odebrán i souhlas s účinkováním v duchovní správě, byl opětovně vyslýchán, vyšetřován a degradován na dělníka Doprastavu. Posledních několik let před odchodem do důchodu strávil Anton Srholec jako skladník nemocnice Bratislava - Ružinov. Až po listopadové revoluci se Srholcova karta osudu přeci jenom obrátila a on se vyjma své profesní kariéry stal především uznávaným politikem, respektive církevním činovníkem, charitativním pracovníkem a publicistou. Srholec byl činný ve Slovenském helsinském výboru pro práva menšin; ve slovenské sekci Společnosti pro vědu a výzkum; v Konfederaci politických vězňů; byl členem rady Konta naděje; Mezinárodního ekumenického sdružení; Teologického fóra i v jiných společenských a sociálních organizacích. Srholec proslul též jako zakladatel a ředitel resocializačního centra Resoty. Anton Srholec zemřel ve věku 86 let na následky zákeřné nevyléčitelné nemoci a pochován byl na hřbitově v rodné slovenské Skalici. Film a televize: Anton Srholec se díky své profesi dostal i na televizní obrazovky, kde jsme jej v pozici účinkujícího měli možnost spatřit v rozličných pořadech, televizních přenosech, záznamech církevních bohoslužeb, ale i ve zpravodajských relacích. Objevil se například v dokumentárním snímku Olgy Záblacké „Arcibiskup Bezák Zbohom…“ a koncem svého života se přímo on sám stal hlavní postavou dokumentárního filmu režisérky Aleny Čermákové pojmenovaného příznačně Anton Srholec, jenž se zároveň stal jeho poslední prací před kamerou. Spisovatelská činnost: Anton Srholec přispíval svými články nebo odbornými statěmi do celé řady různých novin, časopisů či magazínů a mimo to se věnoval i přednáškové a poradenské činnosti. Srholec již v době své persekuce komunistickým režimem psal i pro rozličná periodika a podporoval samizdatovou literaturu, čehož důkazem jsou jeho drobná díla Experiment lásky; Každodenní zamyšlení; Sváteční pozdravy nebo Nová rodina v novém světě. Pobyt v pracovním táboře jáchymovských uranových dolů shrnul Anton Srholec v životopisně laděném románu Světlo z hlubin jáchymovských lágrů, jenž byl poté přeložen i do dalších cizích jazyků. Obdobné rysy nese i jeho kniha nazvaná Bezdomovcem z povolání. Posledním knižním titulem nazvaným jednoduše a všeobsažně pouze jeho jménem je publikace, kterou sepsala Alena Čermáková u příležitosti celovečerního dokumentárního filmu mapujícího Srholcův nelehký životní úděl. Tituly a ocenění: Anton Srholec se ke konci svého života a především až po uvolnění politických poměrů v zemi stal držitelem mnohých významných ocenění, řádů či titulů. Celkem čtyřikrát - a sice v letech 1995, 1999, 2oo2 a 2oo3 byl Srholec jmenován laureátem ocenění Dar roku od humanitární rady Slovenské republiky, k němuž přidal r. 2oo1 titul hlavního laureáta této prestižní ceny. V září 1999 bylo Srholcovi uděleno Čestné občanství města Skalica, o měsíc později získal za práci pro víru a svobodu Cenu kardinála Königa. R. 2oo3 Srholcovi slovenský prezident Rudolf Schuster propůjčil státní vyznamenání Řád Ľudovíta Štúra II. Třídy, r. 2oo4 Ústředí slovenské křesťanské inteligence udělilo Srholcovi Cyrilometodějskou medaili a v r. 2o14 se stal jedním z pětice oceněných Cenou Paměti národa. Téhož roku čekala Srholce také mimořádná cena za celoživotní dílo Křišťálové křídlo. O rok později byla Antonu Srholcovi v sousedním Rakousku za práci v sociální oblasti a aktivitu v oblasti lidských práv v čase komunistického režimu udělena Cena Leopolda Kunschaka a týž rok získal i prestižní ocenění Bílá vrána. Bibliografie – autorská (výběr): ? – Experiment lásky; Každodenní zamyšlení; Světlo z hlubin jáchymovských lágrů; 1989 – Nová rodina v novém světě; 2o14 – Sváteční pozdravy; 2o15 – Bezdomovcem z povolání; 2o16 – Anton Srholec; … použitá literatura: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy 2o16