Michail Lermontov

Nejtypičtější romantik v ruské literatuře – jak svou tvorbou, tak svým osudem. Puškinův nástupce, jenž sdílel dokonce i okolnosti jeho tragické smrti. Jeho matka pocházela z velmi váženého rodu Arseněvových a Stolipynových. Bratr Michailovy babičky patřil k hrdinům války proti Napoleonovi. Když byly budoucímu básníkovi tři roky, matka mu zemřela a babička prosadila, aby Michail zůstal na arseněvské usedlosti v Tarchanech. Tam se mu dostalo vynikajícího vzdělání, kterým se rozvinulo jeho všestranné nadání. Na moskevské univerzitě však pro svou přímou povahu dlouho nestudoval. Přešel do kadetky, tedy do důstojnické školy, a s vojenským drilem se překvapivě brzy smířil. Ve volném čase nezůstával pozadu při pitkách, vždy pozdě v noci a nad ránem však usilovně psal. Roku 1837 jej v necelých třiadvaceti letech přes noc proslavila báseň, inspirovaná Puškinovou smrtí. K původní verzi Lermontov připsal šestnáct plamenných veršů, jež mu vynesly první vyhnanství u jezdeckého pluku na Kavkaze. Po babiččiných zásazích se směl brzy vrátit, ale jeho tvorba neztratila na otevřenosti. Dokončil drama Maškaráda, které ani po dvojích úpravách povoleno nebylo. Jeho osobní lyriku označují literární historikové za lyrický deník. Řada básní vytváří významově protikladné dvojice s nesmírně silným citovým nábojem. Další vlnu pobouření v nejvyšších kruzích vyvolaly verše, jimiž Lermontov reagoval na novoroční ples, konaný přímo v carském paláci. Brzy poté se střetl v souboji se synem francouzského diplomata, a – nikoli mimochodem – vystřelil do vzduchu. Zhruba ve stejné době vyšel román Hrdina naší doby – už rané realistické dílo. Titulní postava Grigorij Pečorin rozvíjí vlastnosti Puškinova Oněgina. Nechává své nadání ležet ladem, hraje si s city žen, a svůj vlastní ojedinělý cit si uvědomuje pozdě. Stejně jako Oněgin se řadí k nejslavnějším zbytečným lidem v ruské literatuře. Spolu s předchozími uvedenými prohřešky román způsobil druhé Lermontovovo vyhnanství, tentokrát v ještě nebezpečnější části Kavkazu než poprvé. Někdy v té době však Lermontov stihl v definitivní verzi zpracovat své životní téma – dokončil poému Démon. Lékař, který se strachoval o básníkův život, zařídil jeho letní pobyt v lázních Pjatigorsk. Zde se Lermontov setkal se svým pozérským spolužákem z kadetky Nikolajem Martynovem. Ten jej po několika týdnech z malicherné příčiny vyzval na souboj. Utkali se před bouřkou na horském úpatí. Básník opět vystřelil do vzduchu, avšak Martynov jej z pouhých pěti kroků (tedy ze vzdálenosti menší než při popravě) usmrtil. Navzdory krátkému času, který byl Lermontovovi vyměřen, tvoří jeho dílo jedinečný a pozoruhodný celek. Trvale inspiruje malíře (Vrubelovy ilustrace k Démonovi), hudební skladatele (viz například Anton Rubinstein a jeho opera Démon) i filmaře. Natáčejí se jak adaptace celých děl, tak – v případě Hrdiny naší doby – jednotlivých částí. Dosud vznikly nejméně dva filmové životopisy Lermontova. Starší, natočený roku 1943, vypovídá o tom, jak obrovskou výzvou se jeho život i tvorba staly za Velké vlastenecké války. Druhý vznikl v roce 1986 a patří k nejzdařilejším ruským filmům celého desetiletí. I v následujících dekádách zůstává Lermontov zosobněním hrdosti.