Emil Bolek

Herec Emil Bolek vytvořil v českém filmu přes padesát rolí, sice jen epizodních, patřil ale dlouhodobě k významným osobnostem divadla. Pocházel z Plzně a narodil se do početné rodiny, jeho otec pracoval v pivovaru. Emil Bolek původně pracoval jako prodavač, krátce byl také dělníkem ve Škodových závodech, od mládí se ale zároveň jako ochotník věnoval divadlu a pohostinsky hrál u společnosti Antonína Brázdy. Po první světové válce zahájil profesionální dráhu u kočovného souboru J. O. Martina, kde ale setrval jen jednu sezónu (1920-1921), v rychlém sledu pak vystřídal divadelní společnosti Václava Mlčkovského, Rudolfa Lince a Bohdana Lachmana. První angažmá na stálé scéně získal v Kladně, kde působil v letech 1923-1927, následně hrál ve Východočeském divadle v Pardubicích (1927-1928) a v Českém divadle v Olomouci (1928-1931). Stejně jako řada jiných českých herců pak počátkem třicátých let posílil herecký soubor Slovenského národního divadla v Bratislavě (1931-1932). Odtud pak odešel do Prahy, kde již zůstal natrvalo. S jeho prvním pražským angažmá v Osvobozeném divadle (1932-1933) souvisí i jeho první filmová role – v nevelké, ale pro děj významné epizodě zloděje šperků se objevil v komedii PENÍZE NEBO ŽIVOT (1932). Od Voskovce a Wericha pak přešel na scénu D 34 (1933-1941) pod vedením E. F. Buriana. Avantgardní zaměření této scény bylo Bolkovi blízké a na jevišti D 34 ztvárnil řadu velkých rolí, uplatnil se také jako zpěvák a tanečník. Na druhou stranu, Burian jako divadelní principál nepříliš rád viděl své herce před filmovou kamerou, a proto se Emil Bolek k práci u filmu vrátil až po dlouhé přestávce (DCERUŠKA K POHLEDÁNÍ, 1940). V době okupace bylo Burianovo divadlo D 34 uzavřeno a Emil Bolek přešel do Městských divadel pražských, kde setrval do konce války (1941-1945). Toto období mu také přineslo četné nabídky od filmařů a do konce okupace hrál v osmi filmech různých žánrů i kvalit; v menších rolích různorodých profesí se objevil například v MĚSTEČKU NA DLANI (1942) nebo BARBOŘE HLAVSOVÉ (1942). Po válce se Bolek znovu spojil s E. F. Burianem a nastoupil do jeho obnoveného divadla pod názvem D 46. Názorový rozkol mezi Burianem a členy jeho souboru vedl k odchodu řady herců, mezi nimiž byl i Bolek, jenž v roce 1946 získal angažmá v Národním divadle. Na naší první scéně strávil Emil Bolek třináct let, a to až do roku 1959, kdy odešel do invalidního důchodu. Na rozdíl od svého předchozího působení se tady musel spokojit s menšími až epizodními rolemi, což mu ale na druhou stranu umožnilo vystoupit v desítkách představení. Hrál v domácí i světové klasice (Naši furianti, Maryša, Cyrano z Bergeracu, Král Lear), účinkoval ale i v moderně, například v Čapkových hrách Ze života hmyzu nebo Bílá nemoc, nevyhnul se ani době poplatným kuriozitám typu Kremelský orloj. Nevelké úlohy na něj čekaly nadále i ve filmu, například v roce 1948 hrál v deseti filmech. Vedle dnes již zapomenutých filmů můžeme připomenout dosud oblíbené komedie HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU (1948) nebo ANDĚL NA HORÁCH (1955). Poslední roli odehrál jako kostelník v psychologickém dramatu ze současnosti PRVNÍ A POSLEDNÍ (1959). Za své levicové přesvědčení, které již od počátku dvacátých let formovalo i jeho umělecký profil, získal v roce 1958 titul Zasloužilého umělce. Emil Bolek zemřel v Praze 30. srpna 1961 ve věku 63 let.