Robert Ervin Howard

Narodil se roku 1906 a už od mládí byl jiný než ostatní lidé kolem něj. Studoval na prestižní škole a měl poměrně dobré výsledky, cítil se však být školou spoután a znuděn. Jeho duch byl však neustále někde jinde (povětšinou na starověkém bojišti, středověcích vřesovištích či na širém moří) a jak sám říkal, radši by se místo školy proháněl volnou prérií s větrem v zádech. Howard byl vysoké postavy, často posiloval a věnoval se boxu. Vždy u sebe nosil nabitou pistoli „proti svým nepřátelům“. Nakonec s ní zabil jediného člověka – sebe. Psát do pulpových (fantasy, horor, sci-fi, drama a dobrodružná tématika) magazínů začal už od patnácti – jeho dílo vycházelo nejvíce v časopise Weird Tales. Už z jeho prvních prací – povídek o osamělém bojovníkovi se zlem pirátem Solomonem Kanem ze 17. století, je znát jeho úžasné stylistické nadání a perfektní propracování děje do hloubky. Povídky Roberta E. Howarda jsou jako písně Guano Apes – když je čtu, musím je přečíst jedním dechem, protože jejich atmosféra a spád jsou opravdu perfektní; přesto je však ještě nějaký další námět nebo poselství, skryté pod samotným příběhem a i kdybych jednu povídku četl po desáté, stále tam mohu nalézt něco nového. Nejúžasnější na Howardových povídkách je však ono vtažení do děje, které je způsobeno vysokou historickou realističností, která je taková, až se člověku zdá, že tu dobu musel autor skutečně zažít. Dalším hrdinou, kterého autor stvořil a který je možná známější, je král Kull – filozofující barbar, který někdy v době před sto tisíci lety žil v tehdy barbarské Atlantidě. Zde se však dopustil prohřešku – nabídl dívce, která zradila kmen rychlou smrt místo potupného upálení. Uprchl tedy z Atlantidy a dorazil do nejcivilizovanějšího království tehdejší Země – do zářící Valusie. Zde se za pomocí své barbarské prudkosti, nezkaženosti a moudrosti dostal až na samotný post krále. Snažil se potom prohnilý právní systém nahradit svým jasným a barbarským chápáním cti. Jeho nejslavnějším výrokem je zřejmě „Touto sekerou vládnu já!“ který často pronášel, když došlo k nějakým nepokojům. Po Kullovi stvořil Howard hrdinu, kterým se proslavil úplně nejvíc a kterého dnes zná téměř každý, i ten kdo nikdy neslyšel o nějakém Robertu E. Howardovi. Je jím barbar z mrazivých Cimmerských hor Conan. Ten žil v době mezi potopením Atlantidy a vzestupem synů Áriových – tedy asi před padesáti tisíci léty, v době zvané hyborská, na kontinentu zvaném Hyboria, z nějž se později stala Evropa, Asie a část Afriky. Conan byl synem kováře a narodil se za hřmotu zbraní. Conan je čistým Nietzscheovým nadčlověkem, jeho duše je však propracovaná, čestná i stinná – Conan choval v srdci velké radosti, sny, touhy i smutky, v jeho modrých očích plápolal vznešený severský plamen a nakonec, po životě plném bojů, vášně, ztrát i veselení po hospodách, poté co „mnohé třpytivé trůny toho světa skončily pod podrážkami jeho zaprášených sandálů“, usedl Conan na trůn v krásné Aquilonii, a jeho ztrápené čelo ozdobila královská koruna. To hlavní, proč si Conana tolik oblíbila veřejnost i sám autor, jistě není jen jeho nezdolnost. Je to spíše jeho volnost – Conan je barbar, divoký, vášnivý a odvážný. Nemusí se na nic ohlížet, bere život tak jak přichází, přijde-li nebezpečí, postaví se mu čelem. Chce-li něco udělat, udělá to bez váhání a později toho nelituje. Je nespoutaný, cestuje světem a věčně hledá něco, co by ho naplnilo, nějaký cíl jeho dlouhé trnité cesty. Ale žádný cíl není. Už vyšlo mnoho desítek knih o Conanovi (po Howardově smrti je psali takoví autoři jako De Camp a Robert Jordan, z českých třeba Vlado Ríša – současný šéfredaktor Ikárie). Další Howardovi hrdinové už pocházeli z dob nám známějších: příběhy o Bran Mak Mornovi se orientují do doby rozkvětu římského impéria, kdy Bran Mak Morn, král upadajícího národa divokých Piktů všemi možnými prostředky bojuje proti Římanům (ani Howard neměl Římské impérium příliš v lásce). Rasa Piktů hraje vedle Keltských a Gaelských ras velmi důležitou úlohu ve většině Howardových příběhů. Už král Kull měl po boku piktské spojence – pod velením věrného Brulla Kopiníka. Conan naopak mnohokrát bojoval s divokými Pikty v Piktské džungli – zde jsou Piktové vykreslení jako zaostalí divoši, malého vzrůstu, snědí a fanatičtí. Bran Mac Morn by v keltském jazyce znamenalo Havran, syn Úsvitu, v jazyce piktském, kde je místo C použito K, neznamená téměř nic. Bran Mak Morn dělá vše proto, aby udržel Piktské kmeny alespoň o chvíli déle na živu. Ví, že každé jeho sebevětší vítězství nakonec nebude nic znamenat a že po jeho smrti se Piktové stejně rozpadnou v nespořádané kmeny, které nakonec zadupou Římané do země. Ví, že bojuje marný boj. Přesto se nevzdává a bojuje. V Branově jednání je cítit mnohem větší zodpovědnost a svázanost než v Conanově. Conan byl schopen srazit krále z trůnu pro urážku. Bran je ochoten ztratit vlastní čest pro dobro svého lidu. V jedné povídce se dokonce Bran Mak Morn setkává s králem Kullem, který k němu přicestoval časem. Pozdějším hrdinou, kterého Howard důkladně vykreslil, je Gaelský vyvrženec Cormac Mac Art, který se spolu s Dánským pirátem Wulfherem Hlavorubcem plaví po mořích. Cormac se od Conana nebo Kulla odlišuje tím, že vítězství většinou nedosahuje přímým jednáním, čestí a zběsilou silou; Cormac se spíše spoléhá na lest, podvod; v boji potom hlavně na techniku. Naopak jeho přítel Wulfhere je pravým horkokrevným Vikingem, jehož běsnění usměrňuje právě přítel Cormac. Na pozadí Cormacových dobrodružství jsou stále slabší a slabší boje Piktů za svobodu. Během příběhů získávají Piktové vítězství, čtenář však cítí, že ve větším měřítku nic neznamenají a že Piktové už jsou odepsaní. Ne o mnoho let později se světem potuloval další z hrdinů – irský bojovník Černý Turlogh O’Brien. Turlogh byl kdysi náčelníkem jednoho Irského kmene, proslulý svou nenávistí k Vikingům, před jejichž nájezdy nebylo tehdy obrany. Turlogh je však vypovězen z kmene a jeho vlastní lidé jím pohrdají. On je však nepřestává v hloubi srdce milovat a tak když Vikingové unesou dceru jednoho člena kmene, vydává se na sebevražednou misi za její záchranou, i když ví, že její rodina jím pohrdá. Posledním dílem hodným zmínky je kniha Almuric, který vypráví o muži jménem Esau Cairn, který byl moc divoký a nespoutaný pro život na zemi a proto odcestoval na planetu Almuric. Román má podobné hlavní téma s Markétou Lazarovou od Vančury – oba dva tito autoři byli znechuceni povrchností a šedí života současných lidí, psali tedy o světě, který se prožívá naplno. Howard vytvořil vskutku živý svět, který popisuje maximálně věrohodně a s úžasnou stylistikou, na které by se mohlo mnoho autorů učit. Když chce ve čtenáři vyvolat smutek, čtenář je smutný, když ho chce vystrašit či napnout, čtenář je vystrašený a napjatý. Ano, Howardova díla byla temná, egoistická a krvavá. Ale měla úžasnou hloubku, spoustu vnitřních myšlenek, některých zjevných, jiných s poměrně volným výkladem. Bylo v nich plno kritiky na společnost, spoustu filozofie, psychologie, historie a jiných úkazů. A dodnes jsou čtivé. Roku 1936, jednoho jarního dne, oznámili Howardovi doktoři, že jeho těžce nemocná matka se už asi neprobere. Howard napsal na psacím stroji poslední dva řádky. Potom nabil revolver a posadil se do auta. Odjel do prérie – do nekonečných plání, v zádech vítr, před sebou rudý obzor. Byl nespoutaný, jako jeho hrdinové. Přiložil si revolver k hlavě. Každý z jeho hrdinů byl nadčlověk, který procházel bojištěm neporažen. Přesto nakonec jejich výhry neznamenaly v obrovském moři času téměř nic. Ale bojovali dokud mohli. Nevzdali to, i když věděli, že se konec blíží. Howard znal ten pocit. Z jeho povídek byl znát. Stiskl spoušť. Cvak. Byla to prázdná komora. Co to znamená? Je jeho osud takový, aby žil? Má snad ještě stvořit další nesmrtelná díla? Co je v druhé komoře? Znovu stiskl spoušť. Osud se dá vůlí překonat. Tahle nebyla prázdná.