Jan Heřman

Narodil se 31.8.1886 v Neveklově do rodiny řídícího učitele Jana Heřmana, který mu byl nejen životním vzorem, ale také synovi vštípil lásku k české hudbě a vedl jej k trpělivému studiu hře na klavír, housle a varhany. Jako dvanáctiletý chlapec Jan Heřman vystoupil v Benešově poprvé veřejně jako klavírista, i když otec doufal, že mladičký Jan Heřman bude spíše houslistou. Pokoušel se ještě prostřednictvím studia hry na housle na Pražské konzervatoři u Otakara Ševčíka syna utvrdit v tom, že jsou housle jeho jediným životním nástrojem, ale ten stejně směřoval ke svému oblíbenému nástroji – klavíru a v době, kdy navštěvoval pražské nižší gymnázium v Žitné ulici /1900 až 1903/, stal se po jeho dokončení studentem klavírní hry Mikešova hudebního ústavu. Jeden z největších českých klavírních talentů na sebe natrvalo upozornil, když v roce 1904 absolvoval zájezd do USA jako doprovod houslistky Marie Heritesová a rovněž po jejich společném vystoupení v Praze a snad nejvíce, když zasedl za klavír a společně s Českou filharmonií předvedl Beethovenův koncert G-dur pro klavír a orchestr. Od roku 1908 byl krátce korepetitorem v Národním divadle v Praze, aby se již jako známý virtuos v roce 1909 objevil v ruském Orlu, kde až do roku 1912 učil na učilišti Orelského oddělení Carské hudební společnosti. Zde se seznámil s tradicí ruské klavírní školy a poznal tehdejšího Rubinštejnova žáka Pušečnikova. Po návratu se stal asistentem v Mikešově hudebním ústavu a hrál s Českou filharmonií. Ještě před první světovou válkou opakovaně koncertoval ve Francii. Jako profesor klavírní hry na Pražské konzervatoři zahájil své pedagogické působení provedením Beethovenova klavírního koncertu Es-dur. Neopouštěl však ani koncertní dráhu, ke které se vrátil po skončení války a velmi intenzivně vedle kratších zájezdů do Paříže, Londýna, Varšavy, Berlína či Vídně v letech 1919 až 1930. Od roku 1915 spoluúčinkoval s Českým kvartetem a v cizině se hojně zaměřoval na reprodukci klavírního díla Bedřicha Smetany. V roce 1931 získal státní cenu za soustavnou propagaci Smetanova klavírního díla. Nahrál řadu klavírních opusů na gramofonové desky a obdobně natočil klavírní skladby Antonína Dvořáka. Z českých hudebních skladatelů, kteří se věnovali klavírním skladbám, měl Jan Heřman v repertoáru mimo klavírního díla Bedřich Smetana a Antonín Dvořák, zejména klavírní skladby Zdeněk Fibich, Vítězslav Novák, Josef Suk a řady jiných. Leoš Janáček Janu Heřmanovi věnoval své klavírní Concertino. Skvěle zvládnul i klavírní opusy Čajkovského a dalších ruských skladatelů. Z evropských mistrů se především věnoval Schumanovi, Lisztovi a Chopinovi. Dobová kritika shodně oceňovala Heřmanovu přesnou a bezchybnou hru, schopnost pozvolného a bohatého odstupňovaní úhozů. Pro tyto kvality zaznamenal Jan Heřman jedinečné úspěchy při svých koncertech v cizině i u domácích posluchačů. Nebylo žádným překvapením, že byl v roce 1934 jmenován profesorem mistrovské klavírní školy Pražské konzervatoře. Poslední ze svých koncertů měl 14. května 1946 v Českých Budějovicích. V následujícím měsíci byl jmenován národním umělcem. Mezi jeho žáky mimo jiné patřili úspěšní klavíristé: Karel Vinklát, Stanislav Pfeifer, Jan Václav Sýkora a mnozí jiní. Český klavírista a pedagog Jan Heřman zemřel v Praze 30. září 1946 ve věku 60 let.