Bohumil Pavlok

Z díla Bohumila Pavloka: Hra na slepou bábu Po noci přicházejí rána Taková samozřejmá hra času na slepou bábu A stále někdo váže šátek na vidoucí oči dne stále znovu jsme roztáčeni okolo osy své osamocenosti a strhávání dolů maelströmem beznaděje Ale stačí jediné zaskřípnutí osamělé cikády neurčitelná závan vůně jen sotva znatelný dotek něčí kadeře a jsme vysvobozeni Vystupujeme z ocelového sevření jako duše z těla v představě dítěte Nebýt té hry co by byl život /ze sbírky básní: Hledání tváře,1990/