Duilio Coletti

Italský režisér Duilio Coletti natočil bezmála třicet filmů, začínal za války různými žánry, především se ale prosadil kostýmními tituly, později přešel k dobrodružnému žánru a zvláště válečnými filmy značně prospěl italské kinematografii, i když většina jeho tvorby je mimo Itálii jen málo známá. Pocházel z malého města Penne na břehu Jadranu a původně vystudoval medicínu, krátce též působil jako lékař (zde je nutno dodat, že mezi italskými režiséry nebyla zdaleka jediným absolventem medicíny). Počátkem třicátých let 20. století se přestěhoval do Říma a svůj zájem začal realizovat psaním scénářů, byl například spolautorem scénáře k Righelliho komedii PÁN SI PŘEJE? (Il signore desidera?, 1934). Colettiho první vlastní filmy neměly větší ohlas, svou parketu ale koncem třicátých let našel v kostýmních filmech. Prvním z nich byl známý milostný příběh Desirée Clary a maršála Bernadotta KRÁLOVA NEVĚSTA (La sposa dei re, 1938) z doby napoleonských válek, do mezinárodního měřítka pronikl adaptací divadelní hry Benátský pekař zasazené do 16. století, která byla uvedena i v českých kinech pod názvem ZLOČIN BEZE SVĚDKŮ (Il fornaretto di Venezia, 1939). V této době již Coletti neměl problém do svých projektů angažovat velké herecké hvězdy, takže i jeho další filmy v historických kulisách zaznamenaly solidní divácký ohlas (KAPITÁN FRACASSE – Il capitano Fracassa, 1940; MASKA CESARA BORGII – La maschera di Cesare Borgia, 1941), nevyhnul se ani žánru společenské komedie z éry tzv. bílých telefonů (TŘI DÍVKY HLEDAJÍ MANŽELA – Tre ragazze cercano marito, 1944). I po válce setrval Coletti u dramatických příběhů s nádechem dobrodružství, nezřídka se znovu inspiroval skutečnými životními příběhy (PŘEVOZNÍK – Il passatore, 1947), značného komerčního úspěchu s více než pěti milióny diváků v kinech dosáhl s dramatem VLK ZE SILY (Il lupo del Sila, 1949). K většině svých filmů byl Coletti také autorem scénáře. Mezitím se ale nevzdával příležitostné práce na komedii, několikrát například angažoval Nino Taranta, z jejich společných filmů připomeňme veselohru PŘIŠEL LADIČ (E arrivato l’accordatore, 1952), v níž hráli také Alberto Sordi a Sophia Loren. V polovině padesátých let se Duilio Coletti začal prosazovat filmy zasazenými do doby druhé světové války. Hned první z nich, VELKÁ NADĚJE (la grande speranza, 1955), zaznamenal značný ohlas; nesplňoval sice všechny požadavky na klasický válečný film, disponoval ale významným poselstvím pacifismu a Coletti za něj obdržel Cenu kritiky na festivalu v Berlíně (jedinou ženskou roli zde hrála Lois Maxwell známá později z bondovek). Berlínského festivalu se později zúčastnil i jako člen poroty (1958). Z dalších Colettiho válečných filmů připomeňme snímek BLESKOVÁ DIVIZE (Divisione Folgore, 1955), kde jednu ze svých prvních rolí odehrál začínající Terence Hill. V koprodukci s USA, s hvězdným mezinárodním obsazením a značnými finančními náklady pak u břehů Sicílie natočil příběh německé pirátské lodi Atlantis POD DESETI PRAPORY (Sotto dieci bandiere, 1959), který byl na berlínském festivalu nominován na cenu Zlatého medvěda. Colettiho posledním samostatným filmem byla komedie KRÁL POGGIOREALE (Il re di Poggioreale, 1961), později se jako režisér italské verze podílel na americkém válečném filmu ANZIO (Lo sbarco di Anzio, 1968). Jeho jméno se pak objevilo ještě u westernu VALDEZOVI KONĚ (Valdez, il mezzosangue, 1973). Duilio Coletti zemřel v Římě na následky srdečního selhání 22. května 1999 ve věku 92 let. Jeho syn Enrico Coletti (*1961) je filmovým režisérem a producentem.