Monique Mélinand

Francouzská herečka Monique Mélinand má za sebou zajímavou a především obdivuhodně dlouhou kariéru, poprvé stála před kamerou v roce 1927, zatím naposledy v roce 2006, čímž zdatně konkuruje mnohem slavnější Danielle Darrieux. Monique Mélinand pochází z Paříže a jako její filmový debut se uvádí dnes již dávno zapomenutý němý snímek DUŠE DĚTÍ (Ames d'enfants, 1927) režiséra Jeana Benoit-Lévyho. Monique poté začala studovat herectví a od počátku třicátých let vystupovala na různých pařížských jevištích, například v Théâtre de la Nouvelle Comédie nebo Théâtre de l'Athénée. Zásadní osobností jejího života se stal významný divadelník Louis Jouvet (1887-1951), který byl nejen jejím pedagogem, ale později i milencem, i když byl o třicet let starší. Pod jeho režijním vedením hrála v divadle, ve své druhé filmové roli se s ním setkala i před kamerou (VCHOD PRO UMĚLCE - Entrée des artistes, 1938). Jouvet, proslulý svým volným stylem života, měl mezitím poměr i s další herečkou Madeleine Ozeray, která se pak stala i jeho manželkou, nadále ale udržoval vztah s Monique Mélinand. Na počátku druhé světové války odjel Jouvet do jižní Ameriky, kde s Madeleine Ozeray pokračoval v práci pro divadlo. Stačil ale jediný dopis, který Monique přiměl ke krkolomnému a v době války nebezpečnému útěku z Francie na palubě nákladní lodi. Po příjezdu do Brazílie se ale musela smířit s faktem stále trvajícího vztahu Jouveta s Madeleine Ozeray, i když se v roce 1943 rozvedli. Po skončení války se Monique Mélinand vrátila do Francie a znovu pod Jouvetovým vedením hrála v divadle, například ve hrách Bláznivá ze Chaillot (Théâtre de l'Athénee) nebo Škola pro ženy (Théâtre des Célestins). Častěji začala hrát i ve filmu, opět s Jouvetem se setkala v kriminálce MEZI JEDENÁCTOU A PŮLNOCÍ (Entre onze heures et minuit, 1949). V dalších úspěšných titulech kriminálního žánru pak vytvořila manželskou dvojici se známými tvářemi, s Bernardem Blierem to byl film VETERÁNI ZE SAINT-LOUP (Les anciens de Saint-Loup, 1950), nevěrnou manželkou Jeana Gabina byla ve filmu ZKRVAVENÁ HLAVA (Le sang a la tete, 1956), dále to byl Jean Desailly, obviněný z vraždy, ve snímku SMRT BELLY (La mort de Belle, 1961). Mezitím se přehrála i do rolí matek a například Alain Delon byl jejím synem v komedii SLABÉ ŽENY (Faibles femmes, 1959). V historickém koprodukčním dramatu KÁŤA (Katia, 1959) ztvárnila postavu předčasně zemřelé carevny Marie. Vytíženou herečkou zůstávala nadále i v divadle, připomeňme například slavnou hru Kočka na rozpálené plechové střeše, v níž hrála v Théâtre Antoine, nebo Dostojevského Idiot uvedený v Théâtre des Célestins. Z její další práce pro film připomeňme dvojí setkání s Annie Girardot; její matkou byla v retrospektivně pojatém snímku DOBRÉ BYDLO (La bonne soupe, 1964), naopak matkou studenta, který prožívá dramatický milostný vztah se svou profesorkou (Annie Girardot), byla ve filmu UMŘÍT NA LÁSKU (Mourir d'aimer, 1971). Připomeňme také roli markýzy de Plessis-Bellieres, v níž se mihla ve filmu ANGELIKA, MARKÝZA ANDĚLŮ (Angélique, marquise des anges, 1964). Vedle divadla a filmu začala spolupracovat také s televizí, kde od 60. let hrála v seriálech nebo adaptacích divadelních her. Na divadelních jevištích zaujala v představení Cestující bez zavazadel (Théâtre des Mathurins), vystupovala také na legendárním divadelním festivalu v Avignonu. Z jejích dalších rolí maminek hlavních protagonistů uveďme film JDI ZA MÁMOU, TÁTA PRACUJE (Va voir maman, papa travaille, 1979), v němž byla matkou Marlene Jobert, nebo ÚTĚK DO BEZPEČÍ (A nous deux, 1979), kde byla její dcerou Catherine Deneuve. Od počátku osmdesátých let se před kamerou vyskytuje již jen výjimečně, od postav matek přešla k úlohám babiček (ČAS ZNOVU NALEZENÝ - Le temps retrouvé, 1999), zatím naposledy se objevila v menší roli jeptišky v dramatu AVRIL (2006).