Donatien Alphons François de Sade

Francouzský šlechtic Donatien Alphonse François de Sade, známý spíš jako Markýz de Sade, proslul hlavně jako autor řady zčásti pornografických, zčásti filozofických knih. Pocházel ze starobylého jihofrancouzského šlechtického rodu. Jeho otcem byl hrabě Jean Baptiste François Joseph de Sade a matkou Marie-Éléonore de Maillé de Carmen, která se mohla pyšnit příbuzenstvím s vládnoucím královským rodem Bourbonů. Právě díky tomu se její syn mohl 2. června 1740 narodit v přepychovém pařížském paláci. Bohužel už jako čtyřletý chlapeček se Donatien Alphons Francois vyznačoval značně svéráznou a neústupnou povahou a když se odmítl podřídit vůli výše postaveného bratránka, prince Louis-Josepha, stálo to celou rodinu málem střechu nad hlavou. Nakonec to malý rebel odnesl sám - nejprve byl poslán k babičce do Avignonu, ale protože ani ta na něj výchovně nestačila, skončil po nějakém čase u přísného strýce, abbého de Sade. Dostalo se mu dobrého vzdělání, jako chlapec studoval na pařížském jezuitském lyceu a potom absolvoval vojenskou Školu lehké kavalerie ve Versailles. V letech 1757 – 1763 se účastnil sedmileté války, ale hned po jejím skončení odešel z vojenských služeb a brzy nato se oženil s Claude René Pélagie de Montreuil. Nebyl to sňatek z lásky, ale z vypočítavosti, neboť nevěsta přinesla rozmařilému Donatienovi značné věno. Ačkoliv se jim postupně narodilo několik dětí, Donatien Alphons Francois rozhodně dobrým manželem ani otcem nebyl - nejenže udržoval poměr s vlastní švagrovou, kterou její rodina nakonec raději poslala do kláštera, ale navíc si zval domů prostitutky, po kterých pak požadoval značně netradiční sexuální praktiky, jakými bylo např. bičování. (Právě to je příčinou, proč je od jeho jména byl odvozen pojem název pro jednu ze sexuálních úchylek - sadismus.) Některé jeho oběti jej udaly na policii a milý markýz putoval do vězení. Nebylo to ostatně naposledy, za mřížemi strávil tento muž valnou část svého života (cca 27 let) - a to nejenom z mravnostních, ale i z politických důvodů. Jeho ducha to však nezlomilo a nadále zůstal milovníkem svobody a odpůrcem jakýchkoliv dogmat. Celý život patřil k bojovníkům proti měštáckému pokrytectví, zastával se utlačovaných a sympatizoval s osvícenkými a revolučními idejemi své doby. Neuznával moc círve a hrdě se hlásil k myšlenkám ateismu, což jeho bigotní manželka snášela obzvlášť těžce. Přesto se dlouhý čas snažila manželství udržet, ale nakonec přece jen raději svolila k rozvodu. Její muž trávil většinu času buď ve vězení, na útěku z něho anebo před ním, několikrát mu hrozil trest smrti a navíc se nehodlal ani v nejmenším zříct svého "svobodného" způsobu života. Důvěrně poznal i proslulou pařížskou Bastilu, z jejíhož okna vykřikoval revoluční hesla, což mu však vyneslo přemístění do ústavu pro choromyslné, takže v den jejího dobytí, už ve své cele nebyl. Právě tady sepsal většinu svých provokativních děl - mimo jiné zde bylo nalezeno i torzo rukopisu jeho nejkontroveznějšího spisu - 120 dnů Sodomy. Počátkem roku 1793 se stal soudcem revolučního soudu, ale krátce nato opět jen o vlásek unikl popravě. Poté, co se k moci dostal Napoleon Bonaparte, se Sadova situace v osobním životě začala poněkud zlepšovat, nikoliv ovšem nadlouho. Roku 1801 byl znovu uvězněn, ale po zásahu svých příbuzných byl prohlášen za duševně chorého a v roce 1803 přemístěn zpět do blázince v Charenton-Saint-Maurice. Přestože zde s ním žila i jeho oddaná přítelkyně, měl de Sade i tady aféru s dvanáctiletou Madeleine Leclercovou. Ta trvala až do jeho smrti, která nastala 2. prosince 1814. Později bylo jeho jméno téměř zapomenuto a pro svět ho r. 1904 znovu objevil až německý lékař Iwan Bloch. Svými úvahami, předjímajícími v mnohém učení Sigmund Freud, otevřel de Sade cestu moderní psychopatologii. Značná část díla byla bohužel zničena, když jeho nejstarší syn údajně spálil celou otcovu pozůstalost i s mnoha nepublikovanými rukopisy. Z toho, co se zachovalo však dodnes těží jak současní čtenáři, tak i další umělci - hlavně pak filmaři, kteří odkaz zhýralého markýze s chutí využívají ve svých eroticky, až pornograficky laděných dílech. Stále živé tak jsou např. lechtivé příběhy sester Justine a Julietty a inspiraci ke svému filmu Saló, aneb 120 dnů Sodomy našel díky markýzovu románu také italský režisér P. P. Pasolini. Mimoto knižně vyšlo či bylo natočeno i několik více či méně zdařilých pokusů o de Sadovu biografii.