Josef Větrovec

Dnešní vnímání umělecké dráhy Josefa Větrovce je poznamenáno faktem, že svůj život spojil s aktivním působením v Komunistické straně, což mj. vedlo k tomu, že v průběhu života získal řadu ocenění (národní umělec 1982). Pocházel z prostých poměrů, vyučil se strojním zámečníkem, za druhé světové války začal hrát jako ochotník, v l. 1943-1945 byl vězněn v koncentračních táborech. Tato životní zkušenost spolu s třídním původem také předurčila jeho levicové politické smýšlení. Bez umělecké průpravy (plánovaná studia na konzervatoři se neuskutečnila) nastoupil v roce 1945 do Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde hrál patnáct let. V letech 1960-1991 byl pak členem souboru Divadla E. F. Buriana v Praze, kde v l. 1973-1988 působil zároveň jako umělecký ředitel. Větrovcova spolupráce s filmem a televizí začala až po jeho příchodu do Prahy; poprvé hrál ve filmu Lucie (1963). Počet jeho filmových a televizních rolí jde do desítek, nikdy však nedostal skutečně zásadní hereckou příležitost, což bylo dáno mj. jeho časovým zaneprázdněním (jak bylo uvedeno, byl uměleckým ředitelem Divadla E. F. Buriana a pracoval také v aparátu Komunistické strany). Ačkoli hrál převážně v komediích, jeho veřejné aktivity nikdy neumožnily, aby některá jeho role vedla k případnému snížení jeho osobního profilu. Hrál tak především nejrůznější nadřízené, ředitele, příslušníky SNB atd., a přestože se angažoval výhradně ve vedlejších rolích, některé jeho kreace jsou nezapomenutelné (například v seriálu Chalupáři, 1975). Výrazné bylo působení Josefa Větrovce na poli rozhlasu, svůj hlas propůjčil v dabingu také řadě zahraničních hvězd (Ugo Tognazzi, Alberto Sordi), v mnoha filmech vynikl jako dabér Jeana Gabina. Posledním vystoupením Josefa Větrovce byla role ředitele nemocnice ve filmech Jak básníkům chutná život (1987) a Konec básníků v Čechách (1993). V 90. letech již prakticky nehrál, spolu s Jiřinou Švorcovou se ale uplatnil jako recitátor na mítincích KSČM. Zemřel 11. února 2002 v Praze ve věku nedožitých 80 let.