Jana Brejchová

Jana Brejchová pochází z početné rodiny řidiče a narodila se v Praze. Tady také vyrůstala a do jejího života v raném věku vstoupil film. Když Jiří Sequens připravoval natáčení dramatu OLOVĚNÝ CHLÉB (1953), jeho asistent Ladislav Helge hledal po pražských základních školách vhodnou představitelku pro roli dívky Píďalky. Vybral právě Janu Brejchovou, pro kterou tím začala herecká dráha dosahující v určitých obdobích mezinárodního významu. Po dokončení základní školy Jana Brejchová nepokračovala v dalším studiu a začala pracovat jako písařka v kanceláři. Souběžně nadále točila filmy, v době nezletilosti bez vědomí a souhlasu rodičů (v šestnácti letech kvůli sporům s matkou musela odejít z domova). Ve druhé polovině padesátých let dostala několik zajímavých hereckých příležitostí, filmoví odborníci nicméně dnes soudí, že její angažmá bylo založeno spíše na fotogenické tváři než hereckém výkonu (VINA VLADIMÍRA OLMERA, 1956; ŠTĚŇATA, 1957). Jako výrazná herečka s psychologicky propracovaným charakterem vystoupila poprvé pod vedením režiséra Jiřího Weisse v dramatu VLČÍ JÁMA (1957) natočeném podle románu Jarmily Glazarové. V následujícím roce pak dostala možnost znovu uplatnit své dívčí půvaby s působivým hereckým projevem ve filmech ŽIŽKOVSKÁ ROMANCE (1958) nebo MORÁLKA PANÍ DULSKÉ (1958). V roce 1958 byla také vyhlášena nejúspěšnější českou herečkou. Další přesvědčivou kreaci předvedla v okupačním dramatu VYŠŠÍ PRINCIP (1960), za niž byla oceněna Stříbrnou plachtou na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu. Do této doby také spadá její první nevydařené manželství s později slavným režisérem Milošem Formanem (*1932). Trofej z Locarna odstartovala Janě Brejchové kariéru v mezinárodním měřítku a začala točit v Německu a Rakousku. Při práci v Německu poznala také svého druhého manžela, režiséra a herce Ulricha Theina (1930-1995), jejich manželství ale po roce skončilo rozvodem. Ze zahraničních prací Jany Brejchové stojí za zmínku koprodukční česko-německý film DŮM V KAPROVÉ ULICI (Das Haus in der Karpfengasse, 1964), za nějž byla v SRN oceněna jako nejlepší herečka. Na domácí půdě našla nové tvůrčí zázemí v osobnosti režiséra Evalda Schorma, který jí poskytl další významné herecké příležitosti (KAŽDÝ DEN ODVAHU, 1964; NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA, 1966). Své působení před filmovou kamerou začala tehdy Brejchová rozšiřovat i o komediální žánr, především po boku svého třetího manžela Vlastimila Brodského (jejich manželství trvalo osmnáct let); hráli spolu ve filmech KDYBY TISÍC KLARINETŮ (1964), ŽENU ANI KVĚTINOU NEUHODÍŠ (1966) nebo FARÁŘŮV KONEC (1968). Další výraznou hereckou kreaci mezitím představila jako Slečna v Kachyňově baladickém příběhu NOC NEVĚSTY (1967). Ve druhé polovině šedesátých let začala Jana Brejchová pracovat i pro Československou televizi. Byla téměř výhradně filmovou herečkou a na divadelní jeviště vstoupila poprvé v roce 1970, kdy hrála v komedii Liga proti nevěře s Jiřinou Jiráskovou ve Vinohradském divadle. Herecký profil Jany Brejchové první poloviny sedmdesátých let tvoří především veselohry po boku Vlastimila Brodského; hráli spolu například v Podskalského filmu ĎÁBELSKÉ LÍBÁNKY (1970; zde se Brejchová s Brodským podíleli i na scénáři). Jako královna Eliška zazářila později v legendárním muzikálu NOC NA KARLŠTEJNĚ (1973; opět s Vlastimilem Brodským). Naposledy uplatnila ženské půvaby v dodnes často reprízované komedii HODÍME SE K SOBĚ, MILÁČKU? (1974), pak následoval její přechod do rolí matek, několikrát hrála například s Tomášem Holým (POD JEZEVČÍ SKÁLOU, 1978; NA PYTLÁCKÉ STEZCE, 1979; ÚTĚKY DOMŮ, 1980). V této době začala ale hrát i složitější postavy žen středního věku (MLADÝ MUŽ A BÍLÁ VELRYBA, 1978). Nové herecké kreace na vyšší umělecké úrovni poskytl Janě Brejchové především režisér Jiří Svoboda, pod jehož vedením ztvárnila například jeptišku Salome ve filmu ZÁNIK SAMOTY BERHOF (1983), po boku Miroslava Macháčka pak excelovala v nemocničním dramatu SKALPEL, PROSÍM (1985). Novou polohu pak našla v postavách stárnoucích matek, které sehrála po boku své skutečné dcery Terezy Brodské ve filmech CITLIVÁ MÍSTA (1987) nebo VLASTNĚ SE NIC NESTALO (1988). Z jejích filmových rolí devadesátých let za zmínku stojí postava žárlivé překladatelky v melodramatu HRAD Z PÍSKU (1994), za niž byla nominována na Českého lva pro herečku v hlavní roli. Diváky pak zaujala například v hořké komedii POČETÍ MÉHO MLADŠÍHO BRATRA (2000), znovu ale zazářila v Hřebejkově filmu KRÁSKA V NESNÁZÍCH (2007), za nějž získala Českého lva v kategorii herečka ve vedlejší roli. Vzhledem k bezmála padesáti hlavním rolím ve filmu je práce Jany Brejchové v televizi téměř zanedbatelná, sluší se ale připomenout její výkon v televizním filmu JEHLA (1982) z nemocničního prostředí, diváci si ji ale pamatují především jako královnu v legendárním pohádkovém seriálu ARABELA (1980).