Robinson Jeffers

Z díla Robinsona Jefferse: ... Lidské nervy v umírání tkají nejasné , šeré sny a mátožně se tratí do svého klidu. Postrádají vášnivost a tu, kterou měly, většinu vydaly zaživa. Jsou to síta protékajících přání; mají mnoho radostí, ale i množství svárů a jejich sny jsou právě takové. Osaměle žijící ptáci jsou vznešenější plémě: oči studené, ale planoucí krev. Co vyskočilo smrti vstříc s rozmachem bouřně temného křídla, které zastínilo trapné ubožáctví jeho života, bylo víc než odpadlé měkké roucho. Něco odlétlo. Ach, v kleci nastřádaná touha: hřeben vlny pokosené větrem, plamen z ohně vyšlehlý, pero blesku v mračnu svinuté proťalo náhle jeskyni oblohy: Já, neschopný vzletu, člověk s chladným srdcem bez žáru a s krví podobnou stojaté mořské vodě v kamenné prohlubni, já se svou touhou po skále, jak mou o tobě mluvit? Moje vůle se propadá do nitra hory. /úryvek z Cawdoru, část 15., str.157, překlad Kamil Bednář, nakl. Práce,1979/