Marceline Desbordes-Valmore

Z díla Marcelina Desbordes-Valmore: Odloučení Jsem smutná, nepiš mi! líp je už dohasnouti; bez tebe pěkný den, toť láska v temnotách. Nač ruce vysílat, když stačit nemohou ti? Kdo u mne zaklepe, už najde jenom prach. Nepiš mi! Nepiš mi! Moudřeji i sobě odumřeme! Zeš milován, snad víš...to Pánbůh vnukne ti! Slyšet, že mne máš rád, když srdce tvé je němé, toť ráji naslouchat a dovnitř nesměti. Nepiš mi! Nepiš! mám z tebe strach; i paměti se bojím; tvůj hlas, jenž doléhá, v ní často slýchávám. Pryč s živou vodou tvou, když se jí nenapojím! Kdo vlastní rukou psal, ten zpodobnil se sám. Nepiš mi! Nepiš! Ta slůvka dvě si netroufám číst znova; i samosrdce mé zní jejich ozvěnou. V tvém pousmání zřím se blýsknout ta dvě slova; mám pocit: polibek je tiskne v duši mou. Nepiš mi! /překlad Zdeňka Pavlousková, str.15-16, výb. Knížka něžností, MF 1966, Praha/