Josef Škvorecký

Myšlenky-názory-postřehy-výroky Josefa Škvoreckého: …Všude, kde se objeví nějaký podvod nadbíhající vkusu širokých či úzkých vrstev, musí být kritika velice tvrdá. Musí umět rozpoznat, co je poctivé a co se podbízí, co je švindl a snaha o efekt. Myslím si, že se to pozná podle toho, že styl díla má svůj punc, že je za ním osobnost./1/ …kritik dostává do rukou veškerý průměr a jen výjimečně se setká s mimořádným dílem. Poznat, za čím je osobnost, není tak vždycky snadné. A těm, kteří se chtějí jenom líbit , době, čtenářům, publiku, k těm je třeba být nemilosrdný. Oni ostatně nebývají tak citliví./2/ …Už jsem řekl, jsou lidé, kteří nějaký tlak potřebují, aby z nich něco bylo. Ale to je taky věc míry. Vezměte třeba nacistické Německo. Kdo ví, jaké tam v těch letech byly talenty. Začali psát, když jim bylo osmnáct, a když se nedalo publikovat, nechali toho./3/ …Byl jsem takové nemocné dítě, několikrát jsem prodělal zápal plic, tenkrát nebyl penicilin a bylo to vážné onemocnění, téměř rok jsem nechodil do školy, musel jsem přestat sportovat, ačkoli před tím jsem hrál fotbal, lyžoval a co já vím. Tím jsem se introvertizoval mnohem víc, než je v tomhle věku normální a začal jsem si pro sebe psát cosi jako sny. Rád jsem chodil do kina, Hollywood byla pro mne magická představa, a tak jsem načal asi deset románů z Hollywoodu. Nemohl jsem žít jako druzí, spíš jsem seděl doma v teple a vynahrazoval jsem si to tím, že jsem svět zachycoval na papír./4/ …většina literatury je dřív než výpověď o světě, výpověď o tom, kdo píše. /5/ …Rád se bavím, dívám se na komedie a jednou mou ctižádostí je napsat takovou filmovou komedii, která by zůstala v povědomí lidí, jako třeba Kristián./6/ …Čtu knihy spíš jako zprávy od člověka, kterého mám rád. Je to jiný vztah než vztah čtenáře ke spisovateli. A na té či oné úrovni ho nakonec vždycky někde najdu právě jako člověka. Vždyť, prosím vás, co na tomhle světě kdo z nás může. Představa permanentní revoluce je nesmysl. Všude. Stále nové věci , to přece nikdo nedokáže. Buďme rádi, že jsme rádi./7/ …spisovateli/pozn. překladateli/ hrozí velké nebezpečí: když něco přeložíš, máš pocit, že jsi jakoby spoluautor. To je psychologický klam. Z autorů se pak mohou stát překladatelé./8/ …Když něco žijeme není to nic, a ve vzpomínkách je to krásné./9/ …Někdy je mi smutno, a najednou slyším jazz, a jako bych vzal fenmetrazin. Není to zdaleka jenom záležitost estetická, ale i psychická, taková krásná věc, která ,ě pořád teší, proplétá se mým citovým životem./10/ …kdybychom nebyli alespoň nějak lhostejní, museli bychom při pomyšlení, že ve století, kdy lidé už mohou žít tak znamenitě civilizovaně, je stále tolik milionu hladových a nahých…, museli bychom prostě v jednom kuse burcovat a vyzývat, čímž bychom asi většinou tropili zmatek a ničemu bychom nepomohli./11/ …Každé umění je vždycky projevem více či méně kritického postoje ke skutečnosti. Umělci mívají obvykle silné morální vědomí a neradi plní objednávku, tím méně, když se na nich vynucuje. A pokud se jejich dílům děje křivda, nemohou se normálně přít, hádat a soupeřit, nýbrž musí se naopak solidarizovat. To je přece docela normální dialektika./12 …Slušný člověk nikdy nekritizuje toho, kdo se nemůže bránit…/13/ …spisovatelé nejsou filozofové, oni jen líp formulují, co si štěbetají vrabci na střeše./14/ …Podle mého je jediné skutečné umění realismus, který definuji tak, že to není ani směr, ani direktiva, nýbrž kvalita. Když umění dosáhne určité kvality, je to realismus./15/ …Má generace, která ve své většině přijala socialismus jako řešení společenského problému, si palčivě uvědomuje, nakolik se socialismus proměnil na slovo. Že se teprve musí stát, aby to slovo bylo učiněno tělem. A že se patrně tím tělem nestane dřív, dokud dobré lidské vlastnosti nedostanou daleko větší prostor k uplatnění než dosud./16/ …A jelikož naše generace prošla tolika naprosto protichůdnými zkušenostmi, jeví se patrně sklerotickým dogmatikům jako liberalistická a tzv. mladým zase spíš rozplizlá./17/ …Mladí lidé byli ovšem vždycky netolerantní, což je zdravá reakce na konvenci. Někdy mě až zaráží jejich krutost, ale těžko jim ji mohu klást za vinu, to je projev společenské atmosféry a okolností. Rozhodně si myslím, že budeme-li na intoleranci mládí odpovídat intolerancí stáří, pak mladí nezmoudří a staří zhloupnou./18/ /z rozhovoru A.J.Liehma s Josefem Škvoreckým/1967/, publ. Generace, ČS 1988, str.48-87/