Václav Sivko

Poměrně krátkou životní dráhu, která byla vyměřena Václavu Sivkovi, narozenému v Praze 29. června roku 1926, zaplnil činorodě a souběžně i rozsáhlými inspirativními vzkazy obsaženými ve svém díle, určeným budoucím generacím. Ve válečných letech, kdy se již ustálil jeho zájem o výtvarné umění a jeho disciplíny na malířství a grafice, studoval nejprve v letech 1942 až 1943 u profesora Jaroslava Vodrážky na Státní grafické škole v Praze, odkud přešel v roce 1943 k prof. Františkovi Trösterovi na Vysokou školu umělecko průmyslovou v Praze. V roce 1943 se seznámil s legendou české umělecké fotografie Josefem Sudkem. Seznámení obou umělců mělo velký a vzájemný vliv na jejich tvorbu. Sudek zaměstnal jako svého oficiálního učně ve svém ateliéru v letech 1944 až 1945, aby se tak Václav Sivko vyhnul totálnímu nasazení. Po osvobození se Václav Sivko, malíř, grafik, ilustrátor a zčásti i scénograf vzdělával příležitostně a rozvíjel především svůj talent v přímé umělecké praxi. Pracoval postupně v mnoha redakcích časopisů, jako Výtvarná práce, Květen, Plamen, sborníku Svazu českých výtvarných umělců Hollar, jehož byl současně i členem, ve výtvarné redakci nakladatelství Mladá fronta v období let 1956 až 1965 a v nakladatelství Albatros v rozmezí let 1967 až 1968. Od roku 1969 byl výtvarníkem ve svobodném povolání. Během svého života ilustracemi oživil více jak pět stovek různých knižních titulů, např. : Svatopluk Čech-Jestřáb kontra Hrdlička/1950/, A.S.Puškin-Eugen Oněgin /1953/, Leoš Janáček-Hukvaldské studánky /1954/, Vladislav Vančura-Pekař Jan Marhoul /1957/, Emil Zola-Zabiják /1958/, Helena Šmahelová-Planá růže, růžička šípová /1958/, Jan Neruda-Svatováclavská mše 1876 /1959/, Karel Hynek Mácha-Máj /1960/, Kamil Bednář-Jak vejce potkalo strejce /1964/, Vladislav Vančura-Markéta Lazarová /1966/, Eduard Petiška-Birlibán /1967/, Vítězslav Nezval- 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida/1968/, Eduard Petiška-Martínkova čítanka /1971/, Jaromír Tomeček-Doteky ticha /1971/, N.S.Gogol - Sůl života /1972/ a mnoho dalších. Část svého výtvarného talentu zaměřil i na animovaný film, na kterém se podílel jako výtvarník- Musíš být mou /1949/. Svůj zájem také věnoval plakátové a známkové tvorbě. Vždy mu byla blízká poetika, tak ji chápal z odkazu Skupiny 42. Tento vliv je již patrný v portrétech uměleckých přátel – Josefa Sudka z roku 1944, ale i o mnoho let později, když portrétoval Jana Zrzavého /1971/. Typickým znakem jeho díla je i bohatá imaginace a potlačení popisné tendenčnosti, což je markantní na Sivkových grafických listech vyhotovených především v technice barevné litografie a leptu. Samostatně bylo dílo Václava Sivka v Praze /1947, 1950, 1953, 1956, 1959,1964, 1979, 1998, 2003/, Bratislava /1947, 1964/, Brno /1969/ aj. Svým dílem je Václav Sivko zastoupen ve sbírkách Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Moravské galerii v Brně, pražské Národní galerii, Galerii Hlavního města Prahy, Horácké galerie v Novém Městě na Moravě aj. Malíř, grafik, ilustrátor a scénograf Václav Sivko zemřel v Praze 11. března roku 1974, ve věku 50 let. Erkul