Eliška Junková

Královna volantu Eliška Junková pocházela z početné rodiny olomouckého zámečnického mistra Pospíšila, který s manželkou vychovával celkem osm dětí. Na své bezstarostné dětství v poklidném duchu prvních roků nového století vzpomínala Alžběta (jak znělo její dívčí jméno) velmi ráda, byť se dospělosti dožila pouze jedna sestra a dva bratři. Její velkou touhou bylo cestování a měla k tomu i předpoklady - velmi snadno se učila cizím jazykům - plynně hovořila německy, francouzsky, anglicky a italsky. Již v šestnácti letech se průbojná dívka nechala zaměstnat jako korespondentka v nově zřízené pobočce Pražské úvěrové banky v rodné Olomouci. Jejím šéfem se stal o 6 let starší Vincenc Junek (1894-1928), její pozdější manžel. Jiskra přitažlivosti prý přeskočila ihned a když mladý bankéř dostal za úkol otevřít novou pobočku v Brně, šikovnou korespondentku si vzal sebou.Ta kromě profesní kariéry stihla i studium hudby u samotného Mistra Leoše Janáčka, který se o jejím nadání vyjádřil velmi pochvalně. Na konci 1. světové války byl Junek služebně přeložen do Prahy, kam odjel se svou, již oficiální snoubenkou Alžbětou Pospíšilovou. V posledním roce války odjela mladá žena do Paříže, aby se zde na stáži v zahradnické firmě Antibes zdokonalila ve francouzštině. Shodou okolností přijel do Paříže na tamní autosalon i Čeněk Junek, který se začal zúčastňovat automobilových závodů. Tato ryze "mužská záležitost" se zalíbila i Alžbětě a oba mladí lidé se zhlédli v modelech Bugatti, konkrétně v typu T30. Byla to prý láska na první pohled, navíc korunovaná i pozdějším přátelstvím přímo s majitelem panem Ettorem Bugattim, který si zvláště Alžbětu velice oblíbil. Emancipovaná mladá žena se po návratu do Prahy potají zapsala do tamější "autoškoly" a úspěšně jako jedna z prvních žen (prvenství z r. 1905 patří jisté Olze Procházkové) složila tzv. vůdčí list, což byl předchůdce dnešního řidičského průkazu. Dotazům tehdejšího zkoušejícího komisaře se dnes jen pousmějeme - rychlost na silnici byla 41 km/h, ve městě 15 km a v zatáčkách 6 km. Pokrokového Junka odvaha mladé ženy potěšila a v červnu 1922 si snoubenci na Staroměstské radnici v Praze řekli své "ano". Díky svatbě si Alžběta nezměnila jen příjmení, ale též jméno. Ze svobodné Alžběty Pospíšilové se stala vdaná Eliška Junková. Při jejich cestách totiž v cizině českou Alžbětu nahrazovali mezinárodním ekvivalentem Elisabeth či Elisou a tak na radu i přání manžela došlo i k této změně. Svatební cestu strávili novomanželé netradičně - a to přípravami na závod Karlovy Vary - Mariánské Lázně, ale během zkušebních jízd Junek havaroval a zničil svůj vůz Mercedes-Benz. Proto se Junkovi znovu vydali do Paříže, kde si pořídili již dříve vyhlédnutý automobil Bugatti T30 a na jaře 1923 jej pak nechali přestavět na vůz závodní. Jako automobilová závodnice debutovala mladá paní Junková už v dubnu 1923 na místě spolujezdkyně svého manžela. Avšak už o rok později, v září 1924 vyhrála Eliška svůj první velký závod v kategorii cestovních vozů na trati Lochotín - Třemošná. I v následujícím roce dominovala ve slavném závodě Zbraslav - Jíloviště (opět v kategorii cestovních vozů s vozem Bugatti T30), zatímco její manžel s vozem Bugatti T35 zvítězil v tomtéž závodě v kategorii závodních vozů. Tyto úspěchy sklízeli manželé Junkovi téměř ve všech zbývajících závodech v roce 1925. Během roku 1926 převzala po manželovi vůz Bugatti T35 a na 10. ročníku závodu Zbraslav – Jíloviště, který se konal 9. května 1926, zajela dokonce absolutně nejrychlejší čas (porazila i svého manžela, jenž startoval na výkonnějším stroji Bugatti T35B). Jako první žena na světě tak vyhrála mezinárodní závod v absolutní klasifikaci. Ještě v témže roce dojela druhá ve své třídě v tehdy nejtěžším závodu do švýcarského vrchu Klausenpass, což byl její první zahraniční počin. U příležitosti suverénního vítězství na Grand Prix Německa v Nürburgringu, jí v Lidových novinách vzdal hold Eduard Bass: "Pro Německou Velkou cenu, stačilo nám vyslat ženu, arci když je taková, jako paní Junková! Ta když sedne k volantu, rekordy jdou k čerchmantu!" V květnu 1928 se nechala přemluvit Ettorem Bugattim k účasti na tehdy nejslavnějším a nejobtížnějším závodě Targa Florio na Sicílii, který se jezdil na pět okruhů, z nichž každý měřil 108 km a při převýšení téměř 1000 m se projíždělo takřka 1500 zatáčkami, přičemž trasa vedla většinou po šotolinových tratích. Po defektu pneumatiky skončila na pátém místě, i tak se však stala se první ženou, mezinárodní automobilovou hvězdou, která tento závod dokončila. V roce největších sportovních úspěchů i manželského štěstí přišla bohužel tragédie - v červenci 1928 odjeli Junkovi opět na okruh do Nürburgringu, kde Eliška o rok dříve triumfovala. Tentokrát však závodil jen její manžel a už při tréninku ho provázela smůla. I přesto riskoval a postavil se na start, byť mu stále ještě nedorazila z Paříže přilba, objednaná už v červnu. V obrovském vedru Čeňkův vůz dostal na rozpáleném a rozměklém asfaltu smyk. Na následky proražení lebky o skálu ve čtyřiatřiceti letech Čeněk Junek umírá a Eliška tak v jediném osudovém okamžiku ztratila svého učitele, rádce a především svou životní lásku... Na jeho počest je v Dolní Čermné od roku 1999 pořádána jízda historických vozidel pod názvem Memoriál Čeňka Junka. I přesto, že byla Junková na sportovním vrcholu, rozhodla se, že již nikdy nebude závodit a své rozhodnutí nikdy nezměnila. Po domluvě s Ettorem Bugattim, který jí poskytl zbrusu nový vůz, odjela do Indie a na vysněný Cejlon (bohužel však sama), aby zde propagovala značku Bugatti a mapovala možnosti jejího exportu. Po návratu se jako členka Československého automobilového klubu pro Moravu a Slezsko organizačně podílela na založení Masarykova okruhu v Brně. Díky jazykovým schopnostem získávala pro závody mezinárodní automobilové hvězdy a tlumočila. Od 30. let pracovala i pro Baťu - a byla to právě ona, kdo vymyslel značku pneumatik Barum (spojení firem Baťa, Rubena, Matador). V oboru pracovala i po znárodnění firmy, vlastně až do důchodu a působila rovněž i na ministerstvu chemického průmyslu. Po druhé světové válce se znovu provdala – za motoristického novináře Ladislava Kháse. Psala motoristické sloupky do časopisu Za volantem a v roce 1972 vydala v nakladatelství Olympia knihu Má vzpomínka je Bugatti. Manželé Khásovi bydleli na Hradčanech v podkrovním bytě s velkou terasou s nádherným výhledem na Petřín i celou Prahu a nevšedním koníčkem bývalé závodnice bylo sbírání kachních figurek a obrázků kachen. Tato vitální dáma ještě v jednadevadesáti letech sedla do letadla a odletěla do USA na Bugatti sraz, aby se pozdravila se svými přáteli a pokochala se svou milovanou značkou. Jméno Elišky Junkové nese několik spolků či akcí, které se na její počest konají. V listopadu 1993 založila Junková Nadační fond Elišky Junkové, jejímž úkolem je zpřístupnění a popularizace bohaté historie československého motorismu a podpora případného vzniku Národního automobilového muzea. Ve Zlíně vznikl RC klub Elišky Junkové Zlín, který sestavuje modely závodních automobilů a pořádá jejich závody (seriál Grand Prix Elišky Junkové). A závod v okolí Nového Bydžova (původně pojmenovaný Novobydžovský čtverec) se od roku 2005, kdy se jel jeho jubilejní desátý ročník, nazývá Memoriál Elišky Junkové. V Praze-Hostivaři a Olomouci-Droždíně jsou navíc po Junkové pojmenovány ulice. Eliška Junková-Khásová - Královna volantu, jak ji nazývali, prožila opravdu dlouhý a bohatý život. Zemřela v lednu 1994 krátce po svých třiadevadesátých narozeninách…