Vladimír Svitáček

Režisér, scénárista a příležitostný herec Vladimír Svitáček patří k významným osobnostem 20. století, které značně ovlivnily podobu televizní zábavy. Narodil se ve Střelicích u Brna, kde také vyrůstal, v Brně pak vystudoval gymnázium a po maturitě následovala dvouletá nástavba na Průmyslové škole stavební. K amatérskému divadlu jej přivedl jeho otec Jan Svitáček, jinak úředník na dráze. V letech 1943-1944 pracoval Vladimír v totálním nasazení v pražské Avii a v Praze se setkal s dalšími osobnostmi uměleckého založení. Tím pádem rezignoval na svůj původní plán věnovat se práci ve stavebnictví a po válce nastoupil do Filmového studia Barrandov, kde pracoval v různých profesích, mimo jiné byl asistentem režie u slavných tvůrců Alfreda Radoka nebo Karla Zemana. V letech 1951-1956 vystudoval dramaturgii a režii na FAMU. V téže době začal také psát scénáře a v menších hereckých rolích jej můžeme zaznamenat i ve filmu, například jako žongléra ve slavné komedii CÍSAŘŮV PEKAŘ – PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951) nebo jako pořadatele v hudebním filmu HUDBA Z MARSU (1955). Po dokončení FAMU se Svitáček začal věnovat vlastní tvorbě, točil dokumentární filmy a začal spolupracovat s Československou televizí. Významné pro něj bylo setkání s Jánem Roháčem, s nímž vytvořil autorskou dvojici. Výsledkem jejich spolupráce byl celovečerní film KONEC JASNOVIDCE (1957), který však rozhodně nezapadal do socialistické koncepce filmové tvorby a v kinech byl uveden až o šest let později v uvolněných šedesátých letech. Koncem 50. let se Svitáček s dalšími osobnostmi založil inovační divadlo Laterna magika, na jehož tvorbě se podílel jako autor námětu a režisér. S Laternou magikou absolvoval také úspěšná zahraniční představení, mimo jiné v Sovětském svazu, ale také v Belgii nebo Rakousku. S Jánem Roháčem se nadále angažoval v televizi, z jejich společných televizních filmů připomeňme především slavnou mikrokomedii USPOŘENÁ LIBRA (1963). Úzká spolupráce s divadlem Semafor vyústila v natáčení tzv. filmových písniček; videoklipy dnes patří k velmi úspěšnému televiznímu žánru, počátkem šedesátých let to ale bylo něco zcela nového a Svitáček byl jedním z těch, kteří tento produkt uvedli v život do televizního vysílání. Filmových písniček bylo natočeno kolem 35, díky častému reprízování zůstává dodnes nejznámější Zdvořilý Woody s „tančícími“ krávami a začínajícím Karlem Gottem. Formát televizních písniček a spolupráce se Semaforem vedla k dalšímu velkému projektu, který dnes patří k legendám českého filmu – Svitáček spolu s Roháčem režírovali film KDYBY TISÍC KLARINETŮ (1964). Do druhé poloviny šedesátých let spadá další mezinárodní úspěch představovaný interaktivním programem KINOAUTOMAT: ČLOVĚK A JEHO DŮM (1967), který byl za mimořádné pozornosti poprvé prezentován na světové výstavě v Montrealu. Navázaná užší spolupráce s Miroslavem Horníčkem pak měla pokračování v úspěšném televizním pořadu HOVORY H (1969-1970); zde byl Svitáček nejen režisérem a scénáristou, ale také Horníčkovým diskuzním partnerem. Profesní dráhu Vladimíra Svitáčka provázely paradoxy své doby – mezinárodní úspěchy byly střídány s pády. Politicky byl Svitáček vždy bezpartijní, ale svými názory dával najevo své protikomunistické přesvědčení, které skrytě vysvítalo i z jeho tvorby. Z Filmového studia Barrandov byl celkem čtyřikrát propuštěn, v letech 1968 a 1990 byl rehabilitován. Paradoxně byl však komunistickým režimem i oceněn – díky mimořádnému triumfu projektu Laterna magika obdržel v roce 1959 dostal s dalšími tvůrci tohoto divadla socialistické Vyznamenání za zásluhy o výstavbu. V době normalizace mu byla prakticky znemožněna umělecká činnost (zmíněný pořad HOVORY H byl v roce 1970 zakázán a znovu obnoven až v roce 1991) a v roce 1978 odešel do předčasného důchodu. V osmdesátých letech si po dlouhé odmlce zahrál dvě menší role ve filmu. Objevil se ve filmu JÁRA CIMRMAN, LEŽÍCÍ SPÍCÍ (1983), o rok později si na něj vzpomněl bývalý kolega z Laterny magiky Miloš Forman a dal mu příležitost ve svém velkofilmu AMADEUS (1984). Přestože byl tehdy Svitáček u nás de facto na černé listině, díky Formanovi si v americkém filmu mohl zahrát postavu papeže Klementa XIV. V roce 1990 byl Svitáček podruhé rehabilitován, s Horníčkem obnovil HOVORY H (1991), ale jinak své aktivity již omezoval. V nevelké roli se připomněl divákům v televizním seriálu POMALÉ ŠÍPY (1993). Vladimír Svitáček zemřel 23. srpna 2002 v Praze ve věku 81 let, pohřben je ale v rodných Střelicích, které mu krátce předtím udělily čestné občanství.