Jaromír Hořec

Redaktor a textař Jaromír Hořec, vlastním jménem Halbhuber byl také známým básníkem, spisovatelem, novinářem a publicistou. Hořec vystudoval reálné gymnázium, jednoroční kurz obchodní akademie; dokončil studia češtiny a literární vědy na pražské Filozofické fakultě Karlovy Univerzity a poté zde působil na fakultě sociálních věd a publicistiky coby pedagog. Učitelskou práci však musel Hořec z politických důvodů opustit. Protože Hořec podepsal Chartu 77 a později založil samizdatovou edici Česká expedice, skončil na půl roku ve vazbě za podvracení republiky a za šíření ineditní literatury. Jaromír Hořec se po pádu totalitního režimu dočkal rehabilitace, byl jmenován docentem a mimo to se stal předsedou Společnosti přátel Podkarpatské Rusi, dále pak místopředsedou Masarykova demokratického hnutí a řadovým členem Obce spisovatelů i Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Jaromír Hořec se díky textům k písničkám dostal přímo na stříbrná plátna, na televizní obrazovky i na záznamové pásy a proto jsme se s ním mohli setkat v různých střihových programech typu Hity roku nebo v rozličných hudebně – zábavných programech. Texty J. Hořce k písničkám zaněly například ve Skalenakisově dramatu Pražské blues nebo v Čechově Černém praporu. V závěru své profesní činnosti se Hořec dočkal i vlastního profilového medailonku, který byl o něm natočen v rámci dlouhodobého a rozsáhlého cyklu Kam zmizel ten starý song. Jaromír Hořec založil už za války se svým bratrem Miloslavem Halbhuberem a výtvarníkem Liborem Fárou skupinu Harlem Jazz a pro ni začal psát básně a texty k písním. Texty k jazzové a taneční hudbě psal Hořec i po rozpadu své skupiny a mnohé písně s jeho slovy pro populární interprety mezi posluchači doslova zlidověly, což dokládají Docela všední obyčejný den V. Průchové; Dva modré balónky z repertoáru J. Zímy; Dívka jménem Pygmalion M. Martina nebo Barborka W. Matušky. Zpěváků, s nimiž měl Hořec tu čest spolupracovat je však logicky daleko víc a proto se sluší připomenout alespoň Sestry Alanovy; R.Cortéze; M. Chladila; J. Laufera; nebo J. Vašíčka a ze skladatelů M. Ducháč; J. Hammer, st.; E. Parma, st. nebo B. Nikodém. Jaromír Hořec působil za války v ilegálním hnutí mládeže a coby představitel dynamoarchismu se v r. 1945 stal jedním ze zakladatelů Mladé fronty, poté byl pět let jejím šéfredaktorem a zároveň ředitelem nakladatelství. Mimoto se Hořec stal redaktorem nakladatelství Mír; edice Magnet v nakladatelství Naše vojsko a vedoucím vydavatelství Svazu protifašistických bojovníků, kde řídil knižní edice Dokumenty a Živé knihy. Hořec se průběžně věnoval i publicistické práci a redigoval i periodika Hlas revoluce; Generace a ročenku Taneční hudba a jazz. Po vyloučení z Komunistické strany Československa byl Hořec zbaven jak pedagogického místa na universitě, tak postu šéfredaktora časopisu Univerzita Karlova. Hořec své texty publikoval pod pseudonymy Ignotus; Jan Čech; Jan Svoboda; Jiří Hynek; Severus nebo Zdeněk Hrubý v pestré škále novinových a časopisových titulů, jako byly Blok; Kytice; Lidová demokracie; Lidové noviny; Literární noviny; Obrys; Plamen; Svědectví; Tvar nebo Tvorba. Hořec redigoval i samizdatové časopisy In margine a Pokus; v nichž uveřejnil řadu svých literárně historických článků. Spisovatelská tvorba: Jaromír Hořec se na veřejnosti coby básník profiloval sbírkami Tvář ve skle; Úděl rosy; Pod srdcem tmy; Úpadek hvězd; Vnitrozemí; Uvnitř té hudby a Psí dny, v nichž reagoval na tíživou situaci české společnosti v období nacistické okupace. Hořec ve své básnické tvorbě postupně vstupoval do stále příkřejší konfrontace se společenskou realitou socialistického Československa, což vyjádřil v dílech Nelogicky náměsíčná krajina a Hamleti v texaskách. Podle odborných historiků Hořcova básnická tvorba vrcholí ve sbírkách Soudný den, k níž ho inspiroval 21. srpen 1968 a Pozdvihování slov reagující na společenskou situaci po vzniku Charty 77. Nenávist vůči posrpnovým okupantům a normalizaci dává Hořcově poezii tvar pamfletu se sarkastickým rázem, jak je tomu ve sbírce Půlnoc moskevského času, inspirované jeho cestou do Sovětského svazu, či v souborech Dílna Hölderlinova a Brzy jazyk nazývati Ruzyně, v nichž mnohdy až s dokumentaristickou věcností zpracoval autobiografickou zkušenost s vězením. Hořec byl dostatenčě kritickým i v čase obnovené demokracie a své pronikavé pozorování světa v soudobé realitě promítnul například do Noclehů pod mostem. Hořec nebyl ale jenom básníkem, byl téže žurnalistou a v této oblasti svůj zájem věnoval hlavně problematice českých moderních dějin. Hořec se opakovaně vracel k otázce Podkarpatské Rusi, jíž věnoval dílo Chléb na stole; literárně historickým otázkám; jazzové i taneční hudbě nebo i vývoji české knižní kultury, což zmapoval v monografii Počátky české knihy, aby se v ní rovněž zamyslel nad obecnějšími otázkami vztahu knihy a české společnosti. Mnohé knihy z Hořcova literárního odkazu se svého vydání dočkaly vícekrát a mimo jednotlivé sbírky je jeho práce zastoupena v celé řadě různorodých sborníků či dokumentech a odborných publikací, jak je tomu například u titulu Dějiny Kamýka nad Vltavou, který vznikl spoluprací s historikem Tomášem Durdíkem. Za zmínku v rozsáhlém autorském odkazu J. Hořce určitě stojí také knihy Patnáct oken do písničky; Kronika české synkopy nebo Hvězdy taneční hudby a jazzu, ve kterých publikoval svoje vědomosti a vlastní zkušenosti z práce s mnohými kolegy včetně jejich literárních portrétních medailonků. Jaromír Hořec zemřel po krátké nemoci necelý měsíc před svými nedožitými 88. narozeninami. Bibliografie – autorská (výběr): ? – Hněv trávy; 1946 – Jasina; Květen č. 1; 1947 – Na časy; Zimička; 1953 – K úloze československých legií v Rusku; Takový je fašismus; 1955 – Cesty, které vedly k Mnichovu; 1957 – Cesty zrady; 196o – ... i děti šly na smrt; 1966 – Hněv trávy; 1968 – Nedělní vláček; Patnáct oken do písničky; 1969 – Kronika české synkopy; Malá sluneční soustava; Půlnoční jam session; 1975 – Hvězdy taneční hudby a jazzu; 198o – Přísežné svědectví; Žluté nebe, modrá louka; 1981 – Pozdvihování slov; 1982 – Svěcení hlíny; 1984 – Špatně rozdané karty; 1986 – Bohemus; 1988 – Anežka Česká; Soudný den; 199o – Poezie života a víry; 1992 – Doba ortelů; Podkarpatská Rus – nedělitelná svoboda; 1993 – Dílna Hölderlinova; Ne; 1994 – Podkarpatská Rus – země neznámá; 1996 – Dějiny Kamýka nad Vltavou; Vnitrozemí; 1998 – Chléb na stole; Psí parta z Ungeltu; 1999 – Ještě nikdy jsem neviděl ty listy umírat v takové kráse; 2ooo – Hamleti v texaskách; Úpadek hvězd; Variace na nepotřebné téma; 2oo1 – Bez glejtu; Cejchy; Nepromlčeno; Rány z milosti; Světlá; 2oo2 – Hrdelní pře; Život mezi rytinami; 2oo3 – Nauč ptáky zpívat; Nelogicky náměsíčná krajina; Noclehy pod mostem; Počátky české knihy; Půlnoc moskevského času; 2oo4 – Celá ze svítání; 2oo5 – Bylo nebylo; Brzy jazyk nazývati Ruzyně; Na lavici svědků; 2oo6 – První den u kusu hlíny; 2oo7 – Ne, pane Shakespeare; … Songgrafie – textařská (výběr): Barborka; Basa v podnájmu; Dej mi A; Dívka jménem Pygmalion; Docela všední obyčejný den; Dva modré balónky; Kakaové bejby; Nedělní vláček; Pohádková země; Sedm divů světa; Sedmikráska; Svět tu je proto, aby byl; Tak rád se vracím; Ve starých vzpomínkách; Všechny hvězdy na nebi; … zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy