Ina Benita

Ina Benita, vlastním jménem Janina Ferow-Bułhak je jednou z předválečných hvězdiček polského divadla i filmu. Narodila se 1. (podle jiných pramenů 2.) února 1912 v ukrajinském Kyjevě, ale od roku 1920 vyrůstala ve Varšavě, kam se její rodiče po vzniku nového polského státu vrátili. Své dceři poskytli dobré vzdělání: po ukončení pařížského lycea Sacre Coeur Janina s jejich podporou studovala umění na Vokálně-dramatické škole H. J. Hryniewieckiej ve Varšavě. Její divadelní debut se odehrál v srpnu roku 1931, kdy vystoupila ve varšavském divadélku "Nowy Ananas". Brzy se tato přírodní bruneta, která však proslula jako oslnivá plavovláska, stala hvězdou varšavských kabaretů - mimo jiné vystupovala i v populárním "Mořském oku". Její první filmovou rolí se krátce nato, roku 1932, stala dívenka Reni ve snímku režiséra Ryszarda Briskeho "Puszcza". Tím začala její krátká, ale bohatá filmová kariéra. Do roku 1939 stihla natočit asi 20 filmových snímků - např. "Jego ekscelencja subiekt" (1933), "Hanka" (1934), Jasnie pan szofer, Trójka hultajska, Ludzie Wisly, Serce matki, Doktór Murek, "O czym się nie mówi... " (1939) a mnohé další. Přitom stále vystupovala v revuálních programech "Cyrulika Warszawskiego" a jiných zábavních podniků. Ina se líbila mužům a muži se líbili jí - důkazem toho bylo nespočetné množství jejích milostných aférek a románků, ale i dvě krátká manželství. Jejím prvním mužem byl divadelní herec a režisér Jerzy Dal-Atan, ale jejich soužití brzy ukončila oboustranná nevěra. Následoval bouřlivý rozvod, Jerzyho odchod k jiné ženě a krátce nato pak jeho sebevražda. Roku 1938 se Ina provdala za kameramana a filmového režiséra Stanisław Lipiński, ale ani toto manželství nemělo dlouhého trvání. Počátkem války spolu sice odjeli do Lvova, odkud se ale Ina brzy vrátila - sama. Zatímco její muž uprchl do zahraničí, aby bojoval proti německým okupantům, Ina s nimi naopak úzce sblížila. Rozhodně odmítla respektovat nařízení Polského svazu umělců, který svým členům zakazoval jakoukoliv uměleckou spolupráci s nacisty a nadále vystupovala v, často silně propagandisticky laděných, programech na scénách varšavských divadel "Komedia", "Niebieski Motyl" a "Miniatury". Často se scházela s německými důstojníky v kavárnách, kde se povýšeně nechávala obsluhovat svými bývalými kolegy a kolegyněmi, kteří tu pracovali jako číšníci a servírky. Bývalí přátelé se od ní pomalu odvraceli a poté, co gestapo našlo a vybralo tajný úkryt zbraní, ukrytý těsně po kapitulaci Varšavy poblíž Inina bytu, jí přestali důvěřovat úplně. Mladé herečce to nijak nevadilo a díky své nové lásce jenom zářila štěstím. Jejím vyvoleným nebyl nikdo jiný, než důstojník Wehrmachtu, jehož jméno už dnes neznáme. Byl to Rakušan, který Inu odvezl do Vídně, kde spolu žili až do léta roku 1944, kdy se z neznámých důvodů oba vrátili do Varšavy. Bylo to osudové rozhodnutí, neboť zdejší gestapo mezitím odhalilo do té doby pečlivě hlídané tajemství Inina života - její částečně židovský původ. Jediná osmina "nečisté" krve tak způsobila, že Ina i její milenec byli obžalováni z hanobení rasy a přísně potrestáni. Muž byl okamžitě převelen na ruskou frontu a těhotná Ina uvězněna na pověstném Pawiaku, kde předčasně porodila. Pravděpodobně na přímluvu některého ze svých bývalých obdivovatelů byla Ina i se svým synkem (údajně jménem Tadeusz Michał) jen několik dnů před výbuchem srpnového povstání propuštěna, ale to už se její život tak jako tak chýlil ke konci. Poslední zprávu o jejím osudu podala žena, která se někdy v polovině srpna s Inou setkala v úkrytu ve spleti podzemních kanálů: "Skoro jsem ji nepoznala, ale byla to ona... Měla strhané rysy a nevypadala příliš při smyslech. V náručí svírala nehybné, pravděpodobně už mrtvé, dítě a střídavě hlasitě plakala, zpívala operetní árie a německé odrhovačky, anebo se nepříčetně smála. Pak do našeho kanálu začala pronikat voda a my se museli rozprchnout. Víc už jsem ji neviděla..." Konec života kdysi slavné a obletované ženy tak zůstává nejasný - buď ještě týž den i se svým děckem utonula v zaplaveném kanále, anebo zahynula o něco později ve vypáleném a silně ostřelovaném středu Varšavy. Válku však zcela určitě nepřežila.