Sonja Sázavská

Soňa, respektive Sonja Sázavská, provdaná Chmelíková, pochází z Hodonína, kde také díky rodinné tradici přišla na chuť ochotnickému divadlu. Herecký projev vytříbila studiem na Státní konzervatoři v Brně (1949), ze stejného ročníku se kromě ní výrazněji prosadil jen Karel Hlušička. Po absolutoriu prošla několika angažmá na Moravě; začínala v Beskydském divadle v Novém Jičíně (1949-1953), které v této době trpělo kvalitativní nevyvážeností repertoáru a také nechutí města udržovat stálou divadelní scénu. Její další štací bylo krátce Slezské divadlo v Opavě (1953-1954), na dalších sedm let pak našla útočiště v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci (1954-1961). V Olomouci pracovala také pro oblastní rozhlasové studio Československého rozhlasu. Počátkem 60. let dostala Sázavská několik nabídek k filmování, načež stálé divadelní angažmá navždy opustila (1961). Ve filmu debutovala jako barmanka v kriminálce KDE ALIBI NESTAČÍ (1961), následně ve středně velkých rolích vytvořila manželky po boku významných herců (E. Dubský, V. Brodský, J. Větrovec) ve filmech ZÁMEK PRO BARBORKU (1962), TÁTO SEŽEŇ ŠTĚNĚ (1964) a ANDĚL BLAŽENÉ SMRTI (1965). Tím ale také skončila její participace ve filmu jako herečky. Poté, co zanechala dráhy divadelní i filmové herečky, našla Sázavská nové uplatnění jako režisérka dabingu. V této profesi působila od roku 1964 v Československé televizi v Brně, kde do českého znění převedla řadu zahraničních filmů a seriálů. Jako režisérka oblastního televizního studia byla nucena přijímat nabídky často nevysokých kvalit, které nechtěli zpracovat v Praze, ale do širokého povědomí se uvedla také například slavným maďarským animovaným seriálem Smolíkovi. Je paradoxem, že právě při práci na Smolíkových měla Sázavská pocit ztráty času s odpadem a netušila, že spoluvytváří jednu z animovaných legend. V roce 2001 obdržela Cenu Františka Filipovského za celoživotní mimořádný přínos dabingové tvorbě.