Amelia Earhart

Prvních dvanáct let svého života prožila Amelia Earhartová u svých prarodičů z matčiny strany. Vychovávaná byla společně se svou sestrou Muriel mimo přirozený rodinný kruh. Rodiče obou sester měli trvalé finanční potíže, hluboké manželské hádky, jelikož jejich otec propadl alkoholu a v žádném zaměstnání nevydržel. Amelia byla bystrá a nerespektovala příliš školní autority. Vyznačovala se zájmem o chlapecké záliby a sama vyhledávala dobrodružné zážitky. V průběhu I. světové války odjela i s Muriel do Toronta, kde se přihlásila do nemocnice, aby se mohla jako asistentka starat o vojáky zraněné na válečných bojištích. Po válce se snažila o studium lékařství, ale po zahájení studia poměrně brzo sama ze školy odešla. Vše bylo důsledkem náhlého zájmu o letectví, které bylo sice v začátcích, ale i tak přitahovalo Amelii pro velký příslib dobrodružných zážitků a nových možnosti. Ve svých třiadvaceti letech poprvé usedla sice jen jako pasažér do letadla, ale již první let ji přesvědčil, že se rozhodla správně. Odebrala se do Kalifornie a zapsala se na kurzy létání, aby se stala jednou z prvních ženských instruktorek létání. Po roce 1921 již s čerstvým pilotním průkazem si za své úspory a z různě popůjčovaných částek si pořídila postarší dvousedadlový letoun Kinner Airstar vyvedený v zářivě žluté barvě. Amelia mu vybrala jméno „Kanárek“. Od roku 1924 žila v Bostonu, kde se věnovala sociální práci. Ve volných chvílích se vracela k létání. Velkou inspirací byl pro ní den 20. květen roku 1927, kdy americký pilot Charles Lindbergh uskutečnil svůj první samostatný přelet Atlantiku s přistáním v Paříži. V té době nabídl americký milionář Amy Guset, že bude sponzorovat ženu, která přelétne jako Lindbergh v samostatném letu Atlantik. Z jeho pověření novinář George P. Putnama měl vyhledat vhodnou kandidátku. V té době již Amelie měla mezi amatérskými letci známé jméno, takže Putnama ji vyzval, aby se připojila k Wilmeru Stultzovi a Louisi Gorodonovi na jejich transatlantickém letu. Letěli na osvědčeném Fokkeru F7 17. června 1928 z Newfounlandu k britským ostrovům a zdárně přistáli ve velšském Burry Portu. Amelia sice ještrě letoun nepilotovala, ale přesto pronikla její sebevědomá a současně krásná tvář na stránky novin snad celého světa. Nečekaná obliba stála i za sňatkem, který uzavřela s Putnamou v roce 1931. o roce 1930 se zrodil konkrétní plán na první ženský transatlantický let po stopách Lindberghových. S realizací se začalo startem dne 20. května 1932 a vše probíhalo nad očekávání, do chvíle, kdy se Amelia dostala ještě nad Atlantikem do zhoršeného počasí a pro silnou námrazu na křídlech byla donucená přistat již v Irsku. Za tento výkon získala od amerického prezidenta Hoovera zlatou medaili Národní geografické společnosti a americký Kongres jí udělil Letecký kříž. V roce 1935 dvakrát přeletěla Pacifik. Bylo to v době, kdy poprvé vzlétlo první úspěšné letadlo pro osobní dopravu typ DC-3. K prvnímu letu typ známý pod názvem Dakota, vzlétla poprvé v kalifornské Santa Monice. Jako průkopnice ženského létání a současně i ženského dálkového létání přijala Amelie další výzvu a rozhodla se obletět celý svět, přičemž naplánovaná trasa, po které měla letět, byla nezvykle dlouhá, když představovala vzdálenost 46 000 kilometrů. Po několika neúspěšných startech se 1. června roku 1937 společně s dalším pilotem a navigátorem Fredem Noonanem vydala přes Tichý oceán na poslední etapu v délce 11 000 kilometrů. Po zmatcích ohledně pozice letounu a nepříznivé letové podmínky se letoun Earhartové odmlčel a přes opakované pokusy se nepodařilo s ním navázat spojení. Krátce po přerušení spojení s letounem, byla zahájena pátrací akce více jak čtyř tisíců mužů. Žádné místo, které by vykazovalo stopy po dopadu letounu nebo nouzovém přistání, ani trosky letadla, nebyly zjištěny. Přesné okolnosti konce odvážné pilotky Amelie Earhartové a jejího spoluletce a navigátora Freda Noonana, nejsou známy. Erkul