Otakar Batlička

"Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně"- dnes už klasická věta, která českého dobrodruha, světoběžníka a později i spisovatele Otakara Batličku proslavila už ve 14 letech. Pocházel z úřednické rodiny, ale maminka mu brzy zemřela a otec jeho výchovu nezvládal - malý Otík měl neustálé problémy ve škole, které často řešil útěkem. Ovšem už v dětství se projevovalo jeho vypravěčské nadání a hoši z party jeho příběhy, byť vymyšlené, doslova hltali. Několikrát jej domů přivedl policista, ale poslední školní incident s profesorem přírodopisu byl v Otově životě tím pravým impulsem, kdy se rozhodl opustit domov i vlast na několik dlouhých let. V r. 1909, kdy byl na útěku už měsíc, se nenadále ozval až z daleké Argentiny a to právě větou, citovanou v úvodu. Školou života se ještě nezletilý mládenec protloukal jako kormidelník nebo plavčík na zaoceánských lodích, ve slunné Kalifornii se proměnil v kovboje a zlatokopa, v Brazílii se stal gauchem a s anglickými a norskými rybáři si vydělával rybolovem. Svá dobrodružství, tentokrát skutečná a většinou dramaticky prožitá, si uložil do své fotografické paměti. Díky svému desetiletému cestování po celém světě mluvil Batlička anglicky, německy, portugalsky, rusky, norsky, švédsky, francouzsky a ovládal dokonce i jazyk jihoamerických indiánů guaraní - po návratu však tohoto vyjímečného jazykového potencionálu nemohl plně využít, protože neabsolvoval maturitu! Ovšem jako správný dobrodruh si hned věděl rady a založil si školu boxu, aby si vydělal na živobytí. Dva roky po skončení 1. světové války se světoběžník Batlička usadil natrvalo v Praze a kromě již zmiňované sportovní školy také závodil na motocyklu, dodával do redakcí různých časopisů krátké povídky ze svého dobrodružného života a věnoval se své patrně největší vášni - radiotelegrafii. Jeho knižní tvorbu by bylo možné lehce přirovnat k dalšímu velikánovi české literatury pro mládež- k Jaroslavu Foglarovi, ten ovšem psal výhradně příběhy, odehrávající se pouze v Československu, kdežto Batličkova bibliografie - Na vlnách odvahy a dobrodružství, Tábor ztracených, Rájem i peklem, Na vlně 57 metrů nebo Muž v podpalubí přímo sálá dálkami a nebezpečným dobrodružstvím. A přesto, že populární prvorepublikový časopis Mladý hlasatel vydával po 3 roky každý týden! několik jeho povídek nebyla spisovatelská dráha Batličkovým středem zájmu. Jeho osudem a to doslova se stala vášeň pro radiotelegrafii a jím sestrojená vysílačka OK1 CB byla údajně na vyšší technické úrovni než vysílačka Československého rozhlasu! Symbolicky se takto vrátil k cestování, tentokrát pouze éterem po vlnách radiotelegrafie a r. 1928 "navštívil" dokonce i Nobileho vzducholoď. Za několik let se však Evropou začínal plížit strašák jménem fašismus a nadšený vlastenec Batlička věnoval své vyjímečné nadání ilegální protinacistické skupině Obrana národa. Zajišťoval telegrafické spojení s Londýnem i Moskvou, stal se velmi aktivním, prospěšným a zároveň nebezpečným protivníkem německé zvůle. Po dvou letech odbojové činnosti však přišla vlna zatýkání a telegrafista Otakar byl mezi prvními zatčenými. Vězněn byl nejprve na Pankráci, poté v Terezíně a nakonec jej gestapo odvezlo do Mauthausenu. Asi by to nebyl ten odvážný dobrodruh a vlastně od dětství útěkář, kdyby se k něčemu podobnému nepřipravoval i v tomto koncentráku - bohužel tady ho štěstí opustilo a český světoběžník Batlička byl podle oficiální zprávy zastřelen na útěku, druhá verze hovoří o usmrcení benzínovou injekcí do srdce. Pravdu se nejspíš už nikdy nedovíme, ale je třeba připomínat hlavně budoucím generacím, že v únoru roku dvaačtyřicátého byl popraven jeden z mnoha tisíc Čechoslováků, muž se srdcem věšného dobrodruha. Za svou neohroženou odbojovou činnost byl posmrtně Otakar Batlička vyznamenán válečným křížem "in memoriam" samotným generálem Ludvíkem Svobodou a jedna z pražských ulic nese jeho jméno.