Záviš Kalandra

Novinář, publicista, historik, filmový publicista. Předválečný člen KSČ do roku 1936, kritik stalinismu. Zajímal se o surrealistické umění, kritické komentáře v časopisech Tvorba, Světozor, Dnešek, přispíval do Rudého práva, Svobodného směru aj. Zákruty a zatáčky - ,,Česká duše” - v díle historika a filmového kritika Záviše Kalandry. Vybrat životní zákruty a ostré zatáčky ve vlastním životě znamená získat velký nadhled nad vlastním životem, resp. odstup od událostí a velkých dějin, které do života jednotlivce vstupují bez ohledu na jeho přání. Záviš Kalandra nepatřil k těm, kteří by nevstupovali do sporu s dějinami či mocí, která si definitivní jejich výsledek přisvojila, aniž by sama sebe konfrontovala s myšlenkami, které hlásala. O filmovou tvorbu se zajímal již před druhou světovou válkou, když spolupracoval s časopisem Světozor v roce 1937. Z toho období i pochází recenze sovětského filmu ,,Car Petr Veliký”. Při rozboru filmu uplatnil Kaladra metodu komporace – srovnání oficiálních pramenů sovětské historické školy dvacátých let a rozbor filmového obrazu, tak jak vytvořil režisér Keržecev. Když se začteme do textu recenze, pak nejlépe situačně postihuje falešnost celého filmového obrazu tuto Kalandra, když poukazuje na: ,,..Statkář chce ztrestat nevolníka, ale náš libretista ví o jeho snadné záchraně: ať z bojarstva poddanství uteče do otroctví carova, ať se dá k dragounům ! Když však i u dragounů vládne panská zvůle a ,,osvobozený” nevolník se jednou vzepře; stihne jej samozřejmě krutý trest, který se ve filmu traktuje ,,bez sentimentality” – vždyť nešťastnému kastrožníku je dovoleno přispět svou zotročenou silou při budování nového města, nového přístavu, nového Ruska..” Říše svobody je jednotlivci v obou případech stejně vzdálená; mez možností zvolit jednu z nich je zcela ohraničená, tam kde končí moc gubernie a vliv místního statkáře, nastupuje stát, který by chtěl dostat pod svojí kontrolu vše, ale získaní absolutní kontroly nad společností se rovná antiutopii, která lidstvo možná teprve čeká. Problematičtější se stává však Kalandrova interpretace dvou revolt – revolty střelců (1698); revolty astrachaňské (1705 - 1706). Dějiny znají vzpoury, které vznikají v důsledku útlaku ze strany revoluce, ale i vzpoury vyvolané podporou, která má obnovit původní stav (resp. návrat nevlastní sestry Petra I. – carevny Sofie k moci). Kalandra však správně postihl ve filmových obrazech ideologickou slabinu stalinismu – Samoděržavec je ve filmu vzorem lidového panovníka pro obecný lid. Rozpor mezi skutečností a filmem však příliš viditelný, ve filmu se pohybuje zcela volně, přestože právě za Petra I vznikla trestní kancelář, která prováděla výslechy a dohled nad možnou šlechtickou opozicí, zatímco Otec Národů neustále odhaluje spiknutí proti sobě a vlasti a je ohrožován na životě. A zde filmový obraz Petra I., přestává Otci národů vyhovovat, jeho filmový obraz nutně musí dostat jinou podobu – podobu Ivana Hrozného, ke kterému J. Stalin vzhlížel po celou dobu, jako k osobnosti, která založila ruské impérium je opravdovým vzorem. Záviš Kalandra jako filmový divák a filmový publicista ve svých pozdějších recenzích a komentářích se snažil o zachycení kontextu uměleckého díla a jeho vsazení do konkrétního kontextu. Přesto v letech 1947-1948 své vlastní iluzi, o tom, že skutečný umělec zůstává svobodný i tam, kde tvoří na zakázku – ať už na zakázku fyzické osoby, nebo anonymního trhu – nebo na přímý příkaz mocných mocných tohoto světa. Když poukazuje ve svém článku ,,Výroba a distribuce kultury” na byrokratizaci, která se objevovala v tehdejší československé filmové kinematografii i v jiných oblastech, která však přechází již v otevřený politický spor s tehdejšími představiteli kultury a ROH – ministrem informací Václavem Kopeckým a Antonínem Zápotockým. (Jeho poukaz na státní reglementaci v oblasti knižního trhu má pouze omezený časový odkaz, tzv. svobodný trh nikdy nezajistí, aby vyšla všechna kvalitní díla a bylo by divné, kdyby Záviš Kalandra neznal článek Karla Teigeho ,,Jarmark umění” z ledna 1933, který vyšel v revue ,,Žijeme”.) Jeho recenze na film Charlese Chaplina ,,Monsiuer Verdoux” z roku 1947 se snažil implikovat myšlenku o posunu Chaplinovy osobnosti k tomu, že teprve zde nalézá jeho projev svoji civilnost a že, za pomocí kontrastů, kterými se dříve Chaplin ztvárnit, budete otřeseni, neboť se slovy Kalandry:,,..Neptejme se, co je tu pravda a co je iluze, smiřující s životem; ať je tomu ve skutečnosti jakkoli, člověku se kdesi v jeho nejvnitřnějším nitru zdá, že koflikt se světem přepodstatňuje jeho vlastní dobrou podstatu, že nutí beránka výti s vlky… Polemicky položená otázka by vůči Kalandrově postřehům mohla znít:,,.. A stačí beránkovo vytí na to, aby ho vlci později nesežrali…?” Hlubinu Kalandrovy recenze musíme však hledat někde jinde v jeho zmínce o Schopenhauerovi:,,..že na tomto našem rozeklaněm světě není věci tak vážné, aby nemělo svou komickou stránku: v tomto rozeklaném světě hraje celý Monsieur Verdoux…). Zdánlivě se jedná o filmovou recenzi, ale pozorovatel si všimne, že jde o konfrontaci Kalandry se sebou samým:,,..Slyšíte? Slova hodná Dostojevského. Zde jsou však namířena proti těm, kdo by chtěli vidět cestu k spolehlivé nápravě světa jen revolucí srdcí a mozků. Ach ne, hlásat právě takovou revoluci by bylo jen tragickým omylem, naebo pokrytectvím, napovídá tu Chaplin. Duše i tak patří Bohu, svět potřebuje nápravy..3) Chaplinův Verdaux je v Kalandrově vidění ,,sympatický chlapík”, který je v rámci děje milující manžel i starostlivý otec. Sympatickým mohl být však i velitel koncentračního tábora Sachsanhausen, který Kalandra sám prošel. Kalandra, který sám ve třicátých odmítl ,,Dostojevského”, který byl tehdy přítomen v myšlenkovém světě T.G. Masaryka i s jeho revolucí hlav i srdcí a se kterým i vstoupil do sporu, pojednou ho nalézá tam, kde není a nemůže být..scéna byla opuštěná..tam, kde byly plynové komory nelze mluvit o truchlohře.. Smyslem Chaplinovy nadsázky ve filmu bylo osvobodit člověka od absurdních situací, které se v běžném životě vyskytnou, ale film není odrazem žitého, jak Záviš Kalandra k filmu uvádí:,,..vlastním tajemstvím ohromujícího účinu posledního Chaplinova filmu je kontrast a konflikt člověka světa, kontrast a konflikt, jehož oba póly, jak člověk sám, tak i jeho svět, jsou viděny z výhledu tak odpoutaného, že v něm už stejně není pochopení pro lidské truchlohry i pro směšno-vážnosti..”, je zde pouze předobrazem světa, který nelze již zabydlit.. Záviše Kalandru jako filmového kritika nejlépe pochopíme v jeho recenzi, která byla věnovaná dílu Jiřího Trnky ,,Špalíček”. Trnkův film chápe Záviš Kalandra jako dárek, který tehdy všichni dostali k Ježísku. Zde neexistuje zavedená představa, že film musí být nutně zbožím, když se stává svojí náladou i obsahem uměním, tím, co nás často překračuje a vrací k sobě samým. Kalandra dobře tuší, že film promlouvá nejvíce k těm, kdo znají svůj vlastní kontext, viz. jeho poznámka o tom:,,..Angličanům nebo Francouzům nutně chybí nejpodstatnější předpoklad pro procítění poezie Špalíčku: Totiž česká duše…” Zde Záviš Kalandra již míří k hlubinám, které hledá i ve svém díle historika, vždyť jeho poslední kniha byla věnována fenoménu českého pohanství. Jen čistý lyrismus, který byl pro Trnkovu animovanou loutkovou a výtvarnou tvorbu, natolik charakteristický, mohl nastolit v duši jiného pocit klidu, převtělit ho do vůně barev, do filmového obrazu, hladivého snu. Zde již nevadí, že Jiří Trnka navázal na E.F. Buriana, protože, jen co přetrvává může být i obrazem, který teprve hledá své nalezení. Šifra: zk, Ra (Světozor, Svobodný směr); Peudonym: Jaroslav Bitnar (Dnešek, Slovo pracujících) Recenze: zk.[Zdeněk Kalandra] Nový film V.+ W. Světozor XXXVII; č.31; 5.8. 1937; str. 509. Jaroslav Bitnar.[Zdeněk Kalandra] Nikolaj Šuhaj dříve a nyní. Dnešek II; č. 1, 3.4. 1947; str. 9-11. J.Bitnar. Siréna.Film ze života našich horníků. Slovo pracujících I, č. 8, 22.4. 1947; str. 3 a 6. Jaroslav Bitnar.[Zdeněk Kalandra] Potěšení ze Špalíčku. Slovo pracujících II; č. 1, 6.1. 1948; str. 5. Dílo: České pohanství (1947) Literatura: Český hraný film – 1898-1930, Národní Filmový archív, Praha, 1995. Jiří Brabec. Záviš Kalandra - Intelektuál a revoluce. Český spisovatel, Praha, 1994.