Jitka Smutná

Jitka Smutná (* 16. 4. 1952) česká herečka narozená v Praze. Nejčastěji ji sedí role dobrotivých hospodyň, pracovitých mamin a jiných spíše dobrosrdečných a láskyplných žen. Vedle herectví se ráda věnuje zpěvu a hře na kytaru. Zkouší také skládat básničky a občas si zajde na ryby. Když se narodila, doma ji čekali tři starší bráškové (Jedním z nich je kameraman Vladimír smutný, * 1942). Maminka pracovala jako účetní a tatínek jako novinář. Rodiče se rozvedli, když ji bylo osm let. Už od dětství, které prožila v pražských Nuslích, hodně chodila do kina, kdy ji ke kultuře filmové i literární vedli právě bráchové. Jako malé děvče se zapsala do lidové školy umění, kde měla původně malovat. Toužila stát se malířkou a být třeba jako Toulouse-Lautrec. To možná podchytila od maminky, která ráda o malířích četla, kupovala si jejich reprodukce a podobně. Při prvním setkání obdržela od učitelky seznam, co všechno by si měla pořídit. Všechny ty barvy, štětce. nůžky, lepidla měly dohromady hodnotu 300 korun. V ten moment pochopila, že z ní malířka nebude. Zkusila štěstí hned v dalších dveřích, kde probíhaly zkoušky na literárně dramatický obor. Přijímal ji režisér Jan Fuks. Jedenáctiletí Jitka uvažovala, že když nevyšlo to malování, zkusila by to herectví. Po otázce co umí začala recitovat něco, co se přes prázdniny naučila z čítanky. Byl to monolog Taťány z Evžena Oněgina. Bizardně přednášený vášnivý Taťánin dopis Oněginovi zabodoval. Jitka byla přijata. Učila ji profesorka Štemberková a její zásluhou mohla Jitka začít pracovat u divadla. Navštěvovala ji až do osmnácti let a byla připravena na DAMU. Měli literární tvorbu a tak pravidelně svým vrstevníkům četla svoje verše. První kytaru dostala ve čtrnácti letech. Po čtyřech měsících ji byla maminkou odejmuta a zamčena do skříně. Jitka nedělala nic jiného, než hrála na kytaru a učila se stále nové a nové akordy. Kytaře věnovala většinu volného času a školní aktivita a výsledky šly dolů. Kytara ji byla vrácena až po zlepšení školního prospěchu. První angažmá trvalo dva roky a je spojeno s Východočeským divadlem v Pardubicích. Ve 24 letech odešla do Ostravy. Zde strávila 14 let. Po deset let hrála ve hrách režiséra Jana Kačera. On byl jedním z motivů proč do Ostravy nastoupila. V Ostravě se seznámila i se svým manželem Jaromírem Nekudou, který v televizi pracoval jako kameraman. Mají spolu dvě děti (Tereza a Jakub). Díky hře na kytaru se seznámila i s písničkářem Jarkem Nohavicou a párkrát spolu vystoupili na několika folkových koncertech. Ještě před revolucí v listopadu 1989 obdržela nabídku od Divadla Na zábradlí. Motivovalo ji to k návratu do Prahy. Avšak do tohoto divadla nenastoupila a šla rovnou do Národního. Tam ji dostal režisér Ivan Rajmont. Dalším důvodem k návratu do prahy byla maminčina nemoc. Té po několika měsících podlehla. Na prknech Národního divadla strávila šestnáct let. Pak přešla do divadla ABC. V divadelních hrách se občas setkává i se svoji dcerou Terezou. Pokud jde o její filmařskou činnost, tak její počátek začíná rolí Zdenky ve filmu Milenci v roce jedna (1973). Jak už bylo napsáno na počátku, její plnoštíhlejší postava ji předurčila role maminek a dobrosrdečných žen. Nechyběly i energické typy. V její filmografii nalezneme role učitelek, maminek, manželek a žen různých profesí. Dcera Tereza zpívá s několika kapelami a rovněž hraje divadlo. Syn Jakub pracuje jako stavěč kulis (např. v Divadle Na Fidlovačce). Z televizních rolí: seriál Velké sedlo; seriál Ordinace v růžové zahradě. Z divadelních rolí: Státní divadlo v Ostravě – hry Sen noci Svatojánské, Radúz a Mahulena, Ženitba,, Loupežník.