Vittorio Cottafavi

Italský režisér Vittorio Cottafavi patřil k předním zástupcům italské éry tzv. sandálových filmů, jeho tvorba je ale mnohem bohatší a nelze ji omezovat na mytologické příběhy z konce padesátých let. Narodil se v Modeně a původně začal na univerzitě v Římě filozofii a literaturu, táhlo jej to ale k filmu. V roce 1936 pracoval jako neplacený asistent režie ve Francii na filmu Jeana Epsteina SRDCE TULÁKŮ (Le coeur des gueux, 1936), poté studoval filmovou režii v Experimentálním kinematografickém centru v Římě a po dokončení přípravy v roce 1938 začal pracovat jako asistent režie. Z jeho práce pro různé režiséry vyniká podíl na slavném filmu Vittoria de Sicy DĚTI SE NA NÁS DÍVAJÍ (I bambini ci guardano, 1942), o rok později podle vlastního scénáře natočil svůj první vlastní film NAŠE SNY (I nostri sogni, 1943), který se setkal se slibným diváckým zájmem i příznivým ohlasem kritiky. Počátkem padesátých let začal Cottafavi točit historické náměty a často spolupracoval s francouzskými herci. Svými tituly POMSTA MUŠKETÝRŮ (Il boia di Lilla, 1952) a RYTÍŘ DE MAISON ROUGE (Il cavaliere di Maison Rouge, 1954), které vycházely z předloh Alexandra Dumase staršího, mimo jiné dočasně obnovil popularitu francouzské předválečné hvězdy Yvette Lebon, z italských herců byl jeho oblíbencem Armando Francioli. Koncem padesátých let začal Cottafavi točit také pro televizi, ale stejně jako v Americe, tak i v Itálii dospěli filmoví producenti k závěru, že nové médium ohrožuje jejich zisky. Následoval protiútok ve formě velkolepých historických podívaných, které v televizi nemohly tolik vyniknout. Po Američanech začali tak i v Itálii točit biblické a antické náměty a zrodila se éra tzv. sandálových velkofilmů. Cottafavi po zkušenostech s historickými filmy neměl problém s přechodem k tomuto typu filmů a prvním takovým snímkem v jeho filmografii je VZPOURA GLADIÁTORŮ (La rivolta dei gladiatori, 1958). Pro tzv. sandálové filmy bylo zapotřebí angažovat do rolí bájných hrdinů svalnaté muže, byť bez hereckých zkušeností. Cottafavi tak před kameru přivedl slavné kulturisty Rega Parka (HERKULUES DOBÝVÁ ATLANTIDU – Ercole alla conquista di Atlantide, 1961) nebo Marka Foresta (HERKULOVA POMSTA – La vendetta di Ercole, 1961). Totéž se týkalo nutnosti obsazovat krásné ženy z celé Evropy, jejichž půvaby mohly vyniknout ve skromných antických róbách. Tak se ve velkých rolích dalších filmů objevily dnes již zapomenuté anglické krásky jako Belinda Lee (MESSALINA, 1960) nebo Sylvia Syms (AMAZONKY Z ŘÍMA – Le vergini di Roma, 1961). Zájem o historické velkofilmy však postupně upadal a poslední Cottafaviho počin v tomto žánru skončil fiaskem (STO RYTÍŘŮ – I cento cavalieri, 1964). Cottafavi pak začal pracovat hlavně v televizi, prosadil se i jako divadelní režisér, jeho další příležitostná práce pro film byla již bezvýznamná. V televizi sklidil úspěch především počátkem sedmdesátých let se seriálem PŘÍBĚHY OTCE BROWNA (I racconti di Padre Brown, 1970), pak realizoval ještě několik dalších seriálů. Vittorio Cottafavi zemřel 14. prosince 1998 ve věku 84 let.