Robert E. Lee

Na svou dobu měl Robert Edward Lee vysokou postavu. Jeho 180 cm mu zaručovalo vedle klidného a zvučného hlasu, respekt a přirozenou autoritu. Nikdy neklel, nepil a ani nekouřil. V pojmu čest neviděl jen bezobsažné slovo. Čest považoval za důležitý tmel mezi vojáky vůbec, bez ohledu na hodnost a postavení. Na stejné úrovni se držel své náboženství a byl tolerantní k jiným náboženstvím. Narodil se 19. ledna 1807 ve Stratfordu, ležícím ve Virginii, jako syn hrdiny války za nezávislost a současně se tak stal i členem jedné z nejváženějších virginských rodin. Po absolvování West Pointu v roce 1829 byl ve svém ročníku prospěchově druhým v pořadí a bez jakýchkoliv disciplinárních trestů. Zpočátku byl jako absolvent West Pointu zařazen k ženistům a prošel nejednou pevností a přístavem. Rozvoj jeho osobnosti nastal až v době, kdy vypukla válka s Mexikem. Zde získal své první bojové zkušenosti a prokázal svou odvahu a schopnost rychlého rozhodování ve složitých bojových situacích. Lee osobně prováděl průzkum jako člen štábu generála Winfielda Scotta v roce 1847 v Cerro Gordo a využil důslednosti svých průzkumníků pro úspěch v boji. V operacích proti Mexico City byla podle jeho návrhu rozmístěná palebná dělostřelecká postavení v bitvě u Chapultepecu, která rozhodla o vítězství na straně Američanů. Po mexické válce se Lee protloukal jezdeckými pluky a v roce 1852 si na něj armáda vzpomněla a byl jmenován náčelníkem West Pointu. Na tuto svou kariérní etapu nevzpomínal Lee s nějakým pohnutím. Své místo ve West Pointu bral odpovědně, ale ve výcvikových metodách a standardech, nic nezměnila za tři roky, které jako náčelník West Pointu prožil. V roce 1859 byl velitelem malé vojenské jednotky, která potlačila menší vzpouru v Harpers Ferry, kterou vedl John Brown. V době, kdy vypukla americká občanská válka stál v čele texaského ministerstva. V dubnu 1861 generál Scott, který byl v této době již velitelem celé armády, povolal Leea do Washingtonu, kde mu prezident USA Abraham Lincoln nabídl velení unionistických vojsk. Přes více jak třicetiletou službu pro armádu Spojených států a dokonce i dosti zásadním výhradám vůči otroctví, Lee odmítl poskytnutou nabídku, protože nemůže vést vojska proti svému rodnému státu Virginii. Po odchodu z armády Spojených států přijal následně funkci velitele ozbrojených sil státu Virginie. Trval na organizované mobilizaci záložních sil a jejich procvičení a nevrhal se hned do bojových operací. V srpnu 1861 se stal členem štábu prezidenta Konfederace Jeffersona Davise a souhlasil s tím, že bude jeho osobní poradcem. Velení konfederačních vojsk se následně Lee ujal až v květnu 1862, když byl zraněn jejich dosavadní velitel, generál Joseph E. Johnston. Strategie a taktika, kterou Lee prosazoval, vycházela z výjimečně rychlých manévrovacích operací, opatřování informací o pohybu nepřítele, a to jak vojenským, tak agenturním způsobem. Mimořádně náročným byl při prosazování důsledné koordinace mezi vojskem a zálohami. Logistiku povýšil na důležitý prvek boje. V souladu se svými osobním vlastnostmi prosazoval i mezi svými podřízenými veliteli vždy věcné, klidné a důstojné vystupování, oproštěné od siláckých gest a hrubostí. Pro řadové vojáky a převážnou část svých velitelů byl pro tyto vlastnosti maximálně respektován, což se projevovalo v hlubokou oddaností a důvěrou ve schopnosti generála Lee. Svého prvního vítězství Lee dosáhl, když takticky přeskupil své jednotky a obrátil na ústup unionistická vojska, kterým velel generál George McClellan a jeho početné vojenské síly ohrožující v té době Richmond. Druhá vítězná bitva u Bull Runu ze srpna roku 1862, znamenala velmi vážně ohrožení Washingtonu D.C.. Lee rozhodl, že je důležitější přenést bojové operace do severních států a oslabit tak obranu unionistických pozic. Již první výpad v tomto severním směru dopadl velmi zle. U potoku Antietam v Marylandu se 17. září roku 1862 střetly ve velmi krvavé jednodenní bitvě unionistická a konfederační vojska , ale unionisté nedosáhli svých vojenských cílů a jejich ztráta převyšovala značně ztráty unionistů, takže se Lee rozhodl stáhnout svá zbývající vojska do Virginie. V dubnu 1863 prokázal své mistrovství související s udržením pevnosti u Fredericksburgu a navazující protiútok vedený z boku vojskem Stonewalla Jacksona, vedly k povzbuzení nadějí unionistů na celkové vítězství. Vrcholem vojenských úspěchů generála Lee byly bitvy, které předcházely bitvě u Gettysbugu, ale ani tato bitva nevedla k porážce vojsk Konfederace. Poslední dějství se odehrávalo až v okamžiku, kdy se proti sobě dostaly vojenské schopnosti generála Lee a nového velitele Unie generála Ulyssese Simpsona Granta. V dubnu 1865 vojska Unie obsadila Atlantu a obklíčila Leeovu armádu v Petersburgu. Lee podepsal 9. dubna 1865 kapitulaci a vrátil se domů. Od podzimu roku 1865 byl jmenován představeným Washingtonovy vysoké školy, dnes univerzity Washingtona a Leea, v Lexingtonu ve Virginii. Vojenské operace a s nimi spojené útrapy, přispěly ke zhoršení zdravotního stavu generála Lee a jeho smrti v důsledku srdečního selhání. Generál Lee zemřel v Lexingtonu 12. října 1870, ve věku 63 let. Erkul